Srdce a rozum

Já nemohu jít dál, když mě těžký kámen tíží.
Jsem jako vězeň za oknem a to okno je s mříží.
Já šla bych jinou cestou dál, tam, kde se cesty kříží,
však nemohu jít s tím, co mám, to Ty jsi kámen s mříží.

I když jsi dávno odešel, ten smutek stále tíží.
Čas plyne dál, ten neustal a já chci jít s tím časem dál.
Už vím, co mi tu stále schází,
to Ty jsi ten, co nepřichází a nevrátí se nikdy víc,
jen zapoměl jsi mi to říct
a já Ti nemohla dát sbohem a říct Ti - lásko, tak se měj,
a nebo - už se nevracej.

To rozloučení tváří v tvář, to je to, co mi schází.
A klid, co v srdci měl by být, ten stále nepřichází.
Srdce křičí - vrať se lásko !
Rozum se jen diví.
Duše neví, co si počít, chtěla by se vznést a skončit
u Tebe zas v náručí,
tak, jak srdce poručí.
Jen rozum ví, že není možné to, co srdce žádá.
Radí duši klid a žít zas život, co má ráda.
Srdce bolí
Duše pláče
Rozum doufá v setkání.
Mysl má se vznáší v dálce, ničemu se nebrání.