Dát i vzít

Když na mě promluvíš je to jako
boží dar a zároveň hřích,
neboť již dobře znám to,
co se bude dít - rozpačitý smích.

Topím se ve tvých očích,
jsou přísné a zároveň laskavé,
a tajně se jen modlím,
aby to nebylo tak zřejmé .

Uvádíš mě do rozpaků,
každým svým úsměvem,
a když zčervenám řeknu
sama sobě "čert to vem".

Nesnáším, když se rdím,
když se mi třesou ruce
strachem a vrušením
a rychle bije srdce.

V mých snech jsme si rovni
a nebereš mě jen jako dítě,
kterým ve skutečnosti
pořad jsem, což je smutné.

Stále k tobě hledám cestu.
Po pravdě? Oba se máme co učit.
A možná kdybychom šli spolu,
dá nám to víc, než to může vzít.