Bílá jabloň

Na horizontu stála jabloň
a květ se na ní smál.
Kolem ní třpyt, sladká vůně
jako kdybych vedle stál.

Vzdálená a přesto blízko,
jen rukou na dosah…
Rozkvetla, co do své krásy
víc než sokol přes můj práh.

Stála za východu slunce,
Stále, když šlo slunce spát
a vedle ní jsem slyšel vlastní mládí si na siláka hrát.

Našla lepší místo,
kde se nebes dlaní dotýká.
Něžnou uchopila a zas mi utíká…

Okusil bych jejích plodů
Kdekdo už jí podlehl.
Nebezpečí chutných svodů,
hned v zelenou bych ulehl.

Ve větvích potkat svůdce hada,
co mojí touhu podpoří.
Už cítím, něco ze mě padá.
Nehas, dokud nehoří!

Bílá jabloň rostla pevná
Nadto štíhlá jako blues.
Májového šálku zjevná,
každé proti má svůj plus.

Stála za východu slunce,
Stále, když šlo slunce spát
a vedle ní jsem slyšel vlastní mládí si na siláka hrát.

Našla lepší místo,
kde se nebes dlaní dotýká.
Něžnou uchopila a zas mi utíká…