Pořád není poslední

Někdy bych mohl nechat řídit mozek, od čeho ho jinak mám?

Ale vždycky se do toho plete srdce, a já ho vždycky nechám.

Vždycky té stejné osobě, stejně se zas oddám.

 

Po nějaký době, zase zbydou jenom slzy.

"Tudy cesta nevede,, Asi neřeknu si nikdy.

 

Zase zajdeme ven, zase nás to oslepí.

Zapomeneme na minulost, na chvíli to nebolí.

Pak se zas něco posere, nebo možná jen změní.

Zase otevřeme oči, ty mě zase opustíš.

Dopadne to jako vždycky, srdce zase zlomený.

Na nějakou dobu vím, to mi za to nestojí.

Zase jenom kamarádi, dělám že to nebolí.

Další bod zlomu, všechno zase zalepíš.

Dáme se zas dohromady, ty mě z toho vyléčiš.

Jenom otázka času, kdy mě nakonec zničíš.

 

"Tentokrát to bude jiný,, říkám postý. 

Je to pořád stejný, horší...

 

Další vyrytý nápis do další lavice, přál bych si se poslechnout.

Ale znám sám sebe, když jde o tebe? Odpustit a zapomenout.