Rozdávej a hoř

Spěchej vnitřní jsoucno,
za zborcené láskohříšné,

klaním se k nádhernosti léta,
a vysvlékám vlys zirkonu,
pro kterého má slabost zkřehla.



Pokrájej ty milujíc,
co uletěli střemhlav nadekrás,
odpočali si v pomezí,
zahleděli se knižně,
zaloudili vyřčené exploze,
když v tom loutnu přichytl,
ten nádech ztepilého splynutí.

Rozdávej a hoř,
na fregatě plašící,
usrkni lok z nejtišších hloubání,
vydej se k hlubinám nadmoří,
a utopíš potopené poklady,
kdy vně pobublává žíznivost života.



Co je pravda pravdou,
je i ze zázvoru závoj,
co je nahoře,
to spasné zívne,
v peřích sokolích,
kdo to kličkuje,
povíme si v knize románu,

kdy tisknu z pouty milované,
ty pestíky odvátých závětří,

záblesku lesků už nevinná,

tak mi odvaž srdce zas.