Pokoj

už jen nebožtík pocitů
může
najít báseň jako já
u mramorových květin

do lucerničky času
svíčku

imitace vánoc
poupravují chvojí

i s dárky

a pro zlaté prase živořit

i ptáček v kleci
pípal svou svobodnou lásku

hodit „doma“ přes klec sněhovou osušku ?

vadil poslední křik ?

v kleci v té na krku roste barák představ
s velkou zahradou
kde zazdít srdce ?

níže ?

v bytě bělostného anděla
že místo jablka je prostor pro hrušku

a pro plačtivou básnířku
napíchl se net

kdo začal s povidly ?

jé

už tu nebydlím

a v černých brýlích sledovat sledovaný svět ?

jen ať jsi …. leď
svým letem

bělá
bělá
bělá

o literární nadšení obložené
zateplením polystyrénových komentářů
nezmění to uvnitř

kam jsem se dostal já
já
---------------------------------- já
při zbytečné procházce životem

zakopl jsem o cement vzteku
nechaly ho na dešti
jako mě i s pytlem

prý v pytli si můžu spát v zahradě
nepůjde na mě sníh
déšť ani vítr

bude také krásně zateplen

…

ale než se tak stane
schovávám prstýnek do kapsy
a jsem volný

ptáček v kleci
pro svou svobodnou lásku

je to jednoduchý
stačí jít navštívit zlatnictví

a oháknout si na krk řetěz
Boha vida

víra
i s velkým křížem

potom zajít do taverny
a dát celou

vymotat se v povětří ulice
k obchodu se svatebními šaty

a umrznout

na anonymní adrese zadeklované trafiky

prý fór sele

…

až pojedu okolo se svou roztátou blahem
letní slečnou jakoby milovanou
za červnové trhy
a ona ukáže na něj

ty jéé podívej na něj !!!

sněhulák a jak dopad

a pak se políbíme
že se nám to nestane
že nás citová zima nikdy nesváže
neřeknu lásko
že ten sněhulák jsem já
protože zatím je mi s tebou fajn
a jak dlouho ještě
budeme

šťastně trpět

než si dáme konečně

pokoj ...