Ač Jsem Jí Přál ...

po boji
vítr když ustlal
spoutala mne v sivé posteli
sněhová holubice
ne
nevrkala

jen dál rozestlala
mou naději a tiše svazovala
ač otevřeně chtěl jsem
odejít po krocích
ze soli

krystalky však vrkaly

lístečku … lístečku ..

my jsme sníh
my jsme sníh

a holubice na mé jarní tělo
obnažené zahradou šedých pavučin
ledovým pírkem
krásných prosinců psala slz

… proměnila se
ve chvíli v milou královnu
jež snítky třešňové vzala

z ojíněných ach

zašuměl i strom

vtom z pupenů vyšel kouř či duch nebo co já vím
jakým divem tajemným se ozvalo

nevykveteme
my jsme ledové barborky !

a holubicí nechán v poutech
marně zkoušel jsem odmrznout

poslala na mě sněhovou síť a peřinu
že orosené svíjení
v nahosti nemůže osvobodit ani slunce

ani kdyby básník světla veršoval
o láskyplné dívce
když chci růže nechat v zimě bez chvojí

přijal jsem trny sám je tiskl v ruce
pomalu pronikal do žil jejich stín
až temný
než nejtemnější den v roce
já
odzbrojil ji
lehce

vzal meč paprsků

a ona už jen zamávala křídly ...

tak padl jsem v srdci
tak padl jak listí
po boji
melancholický král

ač jsem jí přál ...