Protijed

mé životy
ta propůjčená křídla
ve vzdoru nicoty

kdy otrávení fénixové děkují

a lásky
nesou okovy s břemeny
pekel

pekel
co s roztříštěností mi vlastní
když farmaceutická labuť dne nade mnou
chce vířit že ví o kraji galaxií

když mává mi i zdola otázkou dál jsi
dál
a snad i dřevěný ...

už můžeš ? zodpovědět

ji

moment i věřit

na ...

mám lék

ne já nejsem skleněný
prostě nejsem ze skel

ve chvíli jsem
i vlaštovkou oheň rozdělám
kde jeřabiny ledové
jde přece sladce
vyšňořit něžně nemocného vězně
pojď pojď v mrazu
ne nemůžeš mít úžeh

to je nové souhvězdí v dálce
nová naděje konstelace

růže

nenechá tě plakat na zahrádce
kde prstíčkem hledáš stopy ve sněhu
kde ještě včera
štěkot hvězd
tě chytil
a kolibřík zvedl kvítí na břehu

nyní ? už jen mlha
čte můj rov ze žehů tmy
cosi polykám
a slzy nechtějí mi zmrznout na řasách

zatraceně nechci

slyšíš démone!

nechci už plakat
prosím tě

dej mi svou dýku na moment

… seběhnou se noci
přiblíží čekání až rozedním
leč v trnech plamene
já slzami budu
jen ve stříbře

dej mi sílu vidět se v tom úzkém kovu
dej mi sílu být zlatý pro smrt co tak číhá na mě
kamkoliv se doma podívám
doma? vždyť je to bída srdce
v níž přikován do šatlavy
dští řev rozsypaných zrcadel
kterých jsem vzteky rozsekal již včera
stále tu bouří skla v pokojích
kde dřív radostné slunce šeptávalo

pro blond dívku v závoji
pro tvoje nové zrození

rád shořel
jsem
i tolikrát

a v nebeské víře
jasem
i tmou s tebou dýchal

vím nesmím tě
ani jmenovat
…

víš kdo
okřídlil je
vcítil
první až nekonečné moře
přijal
chladné hvězdy na dlani v pokoře
poslal
duchům lodě
zpíval
v noci vodě
tišil
křiklavé krátery citů věříc
líbal
mateřské znamení
a milujíc
tvoje
ty
ty
okamžiky planety
s tebou
v dobrovolném vězení
a najednou démon hřmotů zrozených
mě navždy promění

próóóčč ?!!

… v černočerné kopretině strachu

a kdybych ti nic
a kdy bych neplakal v paprscích
srdce

duha je když prší a v čase po dešti
a já se dívám do mračen
mají mne zase
ne nejsem Slunce
já jsem Luny
odvrácen od nachu
od domova a do konce písmen
temně označen ...

… a růže
už mě nechce .
..teď

víš vesmíre
každá zná červen svých abeced
a mě mají vždycky za dlužníky ...

vtom se démon rozesmál i z mých modliteb

leskl se
na mne z dýky
a já žel
i toto poslední zrcadlo přelomil a zbledl
že dalších sedm let
neštěstí mě čeká
a pro růži zůstal širý svět
ač vrátila ji osudová řeka
a spatřil jsem ji teď

pozdě je příliš pozdě
neboť už v mých žilách není krev

tak na co
přišli další bílí havrani kázat

proč mě zase chtějí svázat

xanax nezabírá

je mi zima
svítí na mě oči hada
seženou mi snad netopýra
nemůžu spát
žíravina v mysli kape snům na leb
chmury se sprchují
kde jsme se milovali
nechte si to svý opatruj se v básni
i s osuškami
já už nic nechci
ani další
protijed