Prozření

Zas do oblaků hlava padá,
sny pohlcena při vzletu.
Proč duše stále je tak mladá,
když tělo mám již bez květů.

Světlo za každý jeden sen,
na noční obloze zapaluji.
Přesto však jenom člověk jsem,
a samy touhy nefungují.

Cikcakově jsem dlouho bloudil,
po křídlech představ přání.
Od andělů i Boha loudil,
a čekal odněkud slitování.

Již vím že získané má vyšší cenu,
než milodary bez bolesti.
Tak našel jsem si k sobě ženu,
ta pomáhá mi od blbosti.

Teď činím pod milým dohledem,
jen moudré kroky hodné muže.
Život již zvládám s přehledem,
jí za to v parku trhám růže.