Melancholie

Viktor – Melancholie


Být fér člověk -
to už se dneska nenosí,
a ne všechno je zlato, co se blejská.
Smrt a pravda utíká před nocí,
tak mi hlavně netvrď, že se Ti stejská.
Být fér člověk, je jako mít kostým,
a ne všechno je zlato, co se blejská,
v noci plním papír, řekni co s tím,
Odmítám – už nechci Ti hrát pejska.


zas  je to teď zpátky…
Platí se za blbost a co bolí to roste,
Jak úvěr na splátky…
nebudu si kazit náladu na pláč už je pozdě.
Vrací se zavřenými vrátky…
a já postávám na spálených mostech,
Kdo teď tahá za drátky…
a kdo ví kdo tam čmárá ty kříže po zdech…



Ráno nechci spát, když vidím tolik světla,
Štěstí se mi chce smát, ten život není kresba.
a pak se divím,
že je tolik lidí, co se ke mně tolik dovolí,
Já dělám to snad s oblibou,
když jednou duši zraní, pak podruhý to nebolí….



Z nejvíc oblíbený, teď není ani káva,
žaludek plný černý žluče,
Fialový svědomí jak kráva,
občas svrbí víc než kouše.
Projde kolem, stačí jedna zpráva,
a moje srdce tluče,
na poli černej kůň a bílá dáma,
pověz, jak pryč z tyhle louže…


Zase se ptá, že jsi takový a co Ti je,
Víš – vždy se vítr otočí proti mně,
Zase se ptá, že jsi takový a co Ti je,
to že se mnou něco je, nezakryje kostým z černý folie.
Zase se ptá, že jsi takový a co TI je,
Rozdávám úsměvy ze zbytku Euforie,
Chybí Ti zjevný předmět, tak na co Ti je protijed,
K šílenství mi schází kousek –  špetka Melancholie…

Ráno nechci spát, když vidím tolik světla,
Štěstí se mi chce smát, ten život není kresba.
a pak se divím,
že je tolik lidí, co se ke mně tolik dovolí,
Já dělám to snad s oblibou,
když jednou duši zraní, pak podruhý to nebolí….