Všudypřítomná

Smrštil se, pak rozprsknul,
sladký nádech - na rtech sůl,
proudy vření unášena,

a já - rozechvělá žena - jako vločka
ve Tvých dlaních rozpuštěna,
smrštěná, pak rozšířená,

všudypřítomná, přec Tvá,
hladina vinná zčeřená,
za odlivu rozvířená.

Jsem kde? Tady, držící se při zemi,
či stoupající nad oblaky?
Kde? Jak dlouho?
Pouhá chvíle, nebo dlouhé času míle?

Oblá, poblázněná, sněná -
skutečná, čirá a ostrá,
Tramín upíjející,

k noci bdělá, ve dne spící,
dlící ve Tvém veškerenství.

Ať už sním, s ním neznám tmy,
a přestože k ránu vždy se na obzoru rozetmí,
za světla i za tmy dím:

já jsem jeho, on je mým.

Tak tu spolu vprostřed všeho
oplýváme něhou;

v mezičase vzletné psaní
vzpomínky mi otiskuje,
kuje do kamene,

a mé srdce, cele rozechvělé,
velebí Tě, velebí,
bdící nebo spící,
nevinné či toužící,

miluje Tě, miluje, ctěný páně medvědí.