Trpký hrozen

Hroznem, jenž v jádru pozůstal vinice,
nedopalkem, co brázdí dlažbu pivnice.
Zrnem žita v mouce z pšenice,
potápěčem na dně sklenice.

Řasenkou, jíž krášlí si oči muž,
ledovcem, v němž skrývá se buš,
Komenským, jenž v ruce tužil kuš.
A snad člověkěm,
jemuž svět vrazil v záda nůž.

Vadí mi svit nebeských hvězd
a zvuk ptáků zpěvných kolem,
hledám svoji nuznou čest
a v životě jsem jen zaslepeným "volem".

Cítím se sám,
i když přátel mám prý plné koše,
kde svou libost, radost či víru, mám?
Hledím na svět jenom suše?

Hledím a přitom ztratil jsem zrak,
v zrcadle shlížím svůj teskný vrak,
nad srdcem stahuje se bouřky mrak,
letí sem zklamání a stresu drak...

Avšak trhám si nůž ze zad,
mám dost slov cizích a nesmyslných rad.
Možná mě políbil zlosti had,
já zahodím teď náruč vad...

Jdu za láskou svoji!
A ten, kdo v cestě srdce mi teď stojí,
ať se záhy bojí.
Vezmu si zpět, co mi patří,
jsem zlost, jež se smrtí se bratří...
Chtěli mi vzít lásku moji
a teď váznou ve řvoucím citů roji.
Život ranil moje srdce,
topil mě ve smtku řece
a já neutonul na dně jejím přece.
Jdu za Tebou má jediná lásko,
třeba až tam, kde umírá duha,
má modrooká třpytící se krásko,
jdu teď, nebude již šance druhá.

Miluji Tě a nechci, nehodlám se Tě vzdát!
Já mám Tě kus v sobě, miluji Tě a nade vše mám rád...