Láska

Dívka přišla ke břehu,
spatřil jí chlapec na druhé straně.
Ihned on dal se do běhu
a začaly se mu potit dlaně.

Vlasy nekonečna barev,
oči malé hnědi dřev,
tvář, jako rozkvetlý květ.
Kolem něj se točil svět,
tlukot srdce, duše let.

Její smích, pohladil mu duši,
její hlas rozpouštěl led,
vůně sladká jako med,
nemohl nic, pouze hledět.

Okouzlen stál ztuhnutý,
emoce krví v žilách tekly,
časové osy v bodu se sekly,
oči se jak perly leskly.

Jak moc by si přál ji obejmout,
jak moc by si přál být u ní,
místo toho stojí na druhém břehu,
vlny se pod ním vlní.

Šplíchání vody slyšel pod sebou,
podnimi hlučí rozhněvaná řeka,
kameny s vodou se tam melou,
a proud odnáší je někam.

Začne volat na dívku,
ta se pouze zasměje,
přes vodu neslyší ho,
hlas ztracený v pěnovém mlíku.

Chlapec se podívá
do vody toku,
láska zpívá,
bodá ho do srdce,
jako šíp z luku.

Ještě jednou se podívá na ni,
zatne zuby a trochu couvne,
lev co číhá na plachou lani,
ke vodě se rozběhne.

Za to aby byla jeho,
smrt už není překážkou,
život a smrt je těžkou srážkou,
teď už si váží všeho.

Z kraje se odrazí,
cestu vzduchem si razí,
oči zavřené,
kam dopadne asi?
Do temnoty, nebo krásy.