Z krajů věčné pohody

Z krajů věčné pohody

~

Na louce s posledními květy léta
usedli jsme do trávy. Říjen na spadení,
oranžové listoví jako liščí kožíšek nad našimi hlavami.

Že je léto v tahu, víme,
i podzim smí však na duši hřát,
a jestli jsem kdy mínila, že láska v něm nemůže kvést -
to jsem se šeredně zmýlila.

Co s Tebou ještě prožiji si, nemám zdání,
pane medvědí. Vedle sebe v travinách,
mlčíce, pěstíce v nitru žár,
na to, věř mi, jen tak nezapomenu.

Touha má, ta roztodivná dáma,
dnes vpravdě předvedla, co se smí;
jak dobře znám dech cele neklidný
a dmutí v hrudi, rozpálenou kůži.
Záškuby těla, které nelze přehlédnout,
do vlasů vetkla mi rudou růži.

Jako chladný pozorovatel, z míry nevyveden,
až s vlahým deštěm proudícím z ruděskvoucí oblohy
z kočky stala se pouhá myš,
a ta chvíle neměla obdoby.

Uchvácena zcela, polapena,
zůstala bych s Tebou navěky
na louce, poseté kapičkami našeho smíchu,
a v ovzduší, kde stále voní polibků chvění.

Jsi má vstupenka do života slečny,
byť sám jsi ještě kluk. Co s námi bude,
to nepovím Ti. Zatím však kvete podzimní kvítí
lásky a sedmikrásky neuvadly.

Tak užívej dne stejně jako já
a věz, že jsem dnes večer jen Tvá. 

☘