Přiznání, co ti nikdy neukážu

Snažím se, zkouším zkrášlit..

moje city k němu a tebe vynechat.

Emoce, které byly prožity tolikrát, 

že trapnost toho opakovanýho okamžiku,

mě spíš baví a dojímá. 

Stala se z toho jistota bolesti,

na moment zapomenu, 

ale stejně jsi tam ty, 

abys bodl do mého těla tak hluboko,

že nechci, abys nikdy skončil.

Představa nože který proniká každou buňkou,

celá mysl pohlcena v okamžiku, 

který pálí a objímá zároveň.

Jistoty nejistot, adrenalin chvíle, 

která měla skončit už tehdy.

Přesto po dekádě míjení a scházení, 

pořád jsi a já nechápu tvůj pohled.

Nevím o tobě nic, co by mi dávalo smysl,

Nůž, který jsem pustila tak hluboko, 

Metafora lásky, která byla tehdy  tak sladká

A teď připomíná tragédii se vším všudy.

Nevím, co cítíš. Nevím, co si myslíš,

o mých citech, o tom všem.

Víš, jak to bolí? 

Bolí tě to taky?

Sakra bolí tě to taky tak?!

Už nemůžu..

To všechno je tolik ničeho,

Jsem tvůj otrok a paranoia..

se kolem mého těla svíjí jako had.

Kde jsi? 

Kde jsem já?

Proč nejsme spolu?