Když Klesá Fereshteh 2 - Suri

Z žádných tužeb mi neotevře ústa
-
Jsem?
-
Nenáviděna životem
O čem zpívat
o čem..?

Není rozdílu ticha ni slov
Kam jít -
rosou roztomilá

z hořkých marností
umýváš kout
nepoznávám domov

Slavnosti mšic a tyranů
zabijí i trny
v proč být -
není-li přítel pro naději
společník na cestě
Kdo vcítí se?
Prach a jeho stín?

Není rozdílu v slzách..
smíchu..
žít..
či nebýt?

Já mladičká
v samotě vin
už musím
musím znát..
rub a líc.. pravdu a lež…
i smrt.. I smrt

Nechá mi chřadnoucí ústa?

Odpověz -
vím..
už musím.. musím znát..
jak milovat všech darů
a zpívat
melodii rána

Zní opadavá červeň?
To půlměsíční žebračka
má svírané hrdlo
-
Ví
Už musí.. musí znát..
klec na sny

Zavřela jsem oči pro usínání v nás
ve vůni ticha spát?! Už je čas?
To nebyl spánek ale nesouhlas!

Sama
rozvíjím nové poupě s poselstvím
neb vím
co svítá v modlitbách

A přece jsem ráda
vtančila vánku růžové tóny léta
Ach srdce .. srdce je domov lásky

Zvonila o mříže? Zacelila rány?
Ne?
To Amora porazilo?
-
Nedokázala jsem léčit
vzpomínky na mostech ztrát!

Odpusť..

Nezachránila jsem oceány
nešťastných lidí
Nezbavila nás nemocí ani nepovznesla
radostný život u tůně

Nejsem iluzí
ač ráda bych snila probouzeje se
do blízkých setkání u řek
do nichž stejná nevstoupím
Řekla bych jim..
Nejsem melancholická - jen teď..
zpívám prokletému

Poslouchá?
Bojí se mne utrhnout
a dívá se? Dívá..
jako bych byla čirá
hladina nebeských jezer!

Souhlasím
pro jeho milou
a opět
zavírám oči.. když ty -
Bože
skrze mé tajemství neseš hlas
vyprahlých rtů sesterské bělosti
rozpíjející slova broušených solí

Ach střepy.. vázy v ozvěnách..
Nejsem a nebudu
šípem ve větru
Vždyť já se nesmím třást
Nesmím ani uletět..

Blíž doufám -
Kéž melodie srdce okřídlí..

Odemkne klece
o nichž ve vůni
až za hradbami smím ševelit
a ty - tuláčku netušíš
- sténám

Já - v samotě zplaním
a nevím
Proč být!

Dívám se na tebe
mraku spadlý z oblaku

Necítíš?

Lítosti zabodávám do dlaní
Svírám je
ať zabolíš za vize šípků!!
Víc a víc
jak čtyřlist ve knize
to mě čeká?

Kéž bych aspoň jednou žila pro člověka...


Co ty víš o hladovění
Co ty víš o žízni
Co ty víš...
-
Jsem?
-
Tvá růže Suri

Barvím se v krůpějích
Svěží nach kreslí po rukách
listové
a křídla jsou snad nebi?


:
Nemusím otevřít horu
abych směl mluvit?

Bloudím
v beznadějích
v šedi

Už mám věk
abych věděl jak žít
Již klopýtám do let?
-
Vůně smí těšit trny bolet
Ze střípků mísíme svůj osud -
své životní boje
než naše míjení pozná
proč mizí den co den..

Odpusť..

Schovával jsem deště na mrtvých adresách
abys je nenechala u sebe
stékat po tváři
níž a níž
svázána kdesi v nepokoji
v přísaze pro večery
červánkových krajek

Zrosily ti šíji
Vím - váhala jsi jestli ti patří
setřít je.. vysušit a být
znovu až na noc
rozkročena svéhlavým sluncem

Pomalu vnikaly za dekolt

Až stopy z očí
k pevnému ženství
zlákaly předehru Tvých - mých
zaklíněných dlaní

dravé dívenky zkrášlené
ovázaným kotníčkem
a cizího postaršího pána

...

Nechal tě
napospas melancholii májových panen
s orientální příchutí
pod zakázanou sukní?

Ne.. A dnes..
když se k tobě vracívám
říkáš mi
žes byla hloupá
a nemáš chuť žít -

Vzal rozkvět víly
zloděj koní?

Ne

- Neberu ti vyznání..
Půjdeš-li se mnou nedotkneš se hvězd
ani neotevřeš bránu pekel
Promluvíš krásou do života..
a dovolíš-li já tě doprovodím…
:

Blázínku.. nemohu s tebou jít
vždyť já jsem růže

Nejprv.. utrhni mne..
víš-li kam srdce zve
a její království ochraňuj

...