Obraz přírody (moji)

Když dneska tu sedím,
do okna hledím,
a o tobě přemýšlím,
když jsem tě viděl ve svitu měsíčním.

Anděl v tobě popichuje ďábla,
ten to však ještě zvládá,
svůj trojzubec mi zapíchnul do srdce,
když seděl jsem zrovna na louce.

Vykřikl jsem, ptáci letí,
slunce svití, a já sedím bez pohnutí,
přemýšlím jak chytl jsem tvou dlaň,
a hluboce se na tebe podíval.

V tvých očích jsem se ztrácel už dávno,
ale možná je mi přáno,
dotknout se toho, co miloval Shakespear,
myšlenka zážitek a hlavně tvůj polibek.

Jsi jak hora bez vrcholu, stále lezu,
možná spadnu dolů, bez jištění,
lana mého, dopadnu do měkkého.

Dopadnu do polštáře snění,
a upadnu v zapomnění,
jen tvůj pohled pamatovat si já budu,
a až se vzbudím tak si ho připomenu.