Vědět Nechtěj

PoetiK - Vědět nechtěj


Včera den plnej emocí a dneska je jak prázdej sud,
Posílám omluvy a poslední balík na známou adresu,
V ruce telefon, přečítám poslední zprávu na Messu,
„Je konec“, pocit mám jak jednička z desítky na dresu.

Štěstí na zem padá a uhasíná plamen za zvuku deště,
Morální je kocovina, hlava asi pukne a žaludek svírá jako kleště,
Nikdo z nich nemá slov a jak proklouznout mezi kamením jak ještěr,
Zbyly oči pro smích, tak na konci konverzace budou tři tečky vřeštět…


Vědět nechtěj – bolest úderů do těla
Vědět nechtěj – co on nechtěl a ona chtěla
Vědět nechtěj – kam až tahle doba dospěla
Vědět nechtěj – že naděj leží na dně  popela…


Zimní večer po pěšině trousím stopy mýho dechu,
tam někde v okolí věznice, kde hvězdy dělaj střechu,
Poslední zásilka ulehá pod kořeny vedle  zeleného mechu,
Poklad na místě, kde jsou noci plné touhy a vzdechu.


Hluboký les, tichá je samota, nejde mít spěch,
když rukama kopeš díru, jen ptactvo má výsměch,
Z prostoru, co je obehnán bunkry k autu na volný výběh,
tam kde jednou začal a teď končí velmi vtipný příběh.