Boj

Dělám,  

co chci,  

zatímco pozoruji,  

co děláš Ty. 

Protože předpokládám,  

že činíš stejně tak.  

 

A občas sama sebe přistihnu, 

jak si přeji, 

aby se tyto dvě množiny protnuly, 

abychom někdy chtěli to samé. 

 

Občas naříkám, 

jindy se raduji, 

domnívám se, 

vůbec na to nemyslím. 

A někdy o tom všem píšu, 

abych to nemusela nosit v hlavě. 

 

Plavím se na vlnách podivna, 

chvíli to jde hladce, 

pak se vlny tříští o útesy, 

a má loď se zmítá. 

 

Kompas hledá správný směr, 

a já mezi tím vším balancuji, 

jako provazochodec, 

vysoko na laně. 

 

Vždy, 

když pocítím, 

že se mi podlamují nohy, 

dostanu strach, 

z pádu dolů. 

 

Někdy mám dojem, 

že stojíš pode mnou, 

s velikou plachtou, 

dáváš na mě pozor, 

a kdybych padala, 

snadno bys mě chytil. 

 

Bojím se, 

že na Tebe začnu spoléhat, 

a pak, 

jestli na to dojde, 

sama to nezvládnu. 

Vždyť i pád do kytek bolí.  

 

Měla bych to umět sama. 

Ale co když to nezvládnu? 

Zlomím si vaz? 

Nebo vůli? 

 

Je to myslitelné, 

věřit někomu? 

A zároveň vždy spoléhat na svou vlastní sílu? 

Nepřeválcuje mě láska? 

 

Stýská se mi, 

tak zlobím se na sebe. 

Je to jako bych ztrácela kontrolu, 

kterou jsem nikdy neměla. 

 

Tu nad svým srdcem a citem, 

Co zmůžu? 

Všechno, 

nebo nic? 

 

Sama sebe se znovu ptám, 

co chci? 

A stále si nejsem schopná odpovědět.  

Nevím.  

 

Mám strach, 

že se vůbec neznám. 

A Tebe, 

znám ještě míň. 

 

Uvítala bych objetí, 

ale bála bych se ho. 

Co když se stanu závislou? 

Nechci pořád všeho litovat. 

 

Jsem sama proti sobě.  

A jak si zvykám, 

na Tebe a tuhle lásku, 

pomalu ztrácím pochyby.