O letu bez křídel

Prašnou cestou kráčeli šumaři do vísky hrát,
lásky, hádky tahle cesta poznala mnohokrát,
po jedné hádce s láskou svou se on zde zastavil,
nedaleko od prašný cesty svou duši pak zatratil.

A on tam stál a koukal v údolí
a byl tak sám, sám v celém okolí,
jen srdce měl, své srdce měl, bylo však zlomené,
a vždy když miloval, bylo to jen prokleté.

Čas ten běžel a vzpomínky ho ničily čím dal víc,
ještě krok a od smrti ho nedělí skoro nic.
Cesta byla za ním a před ním holá pláň,
naneštěstí cesta vedla i po vrcholek skal.

A on tam stál ...

Že srdce měl zlomené, to už teď každý asi ví,
ale že od něj a né od ní, to už jen málokdo zví.
Tak naposled teď on na něj smutně vzpomínal
a při letu bez křídel sám sebe proklínal.

A on tam stál ...

Ten druhý si své chyby snad už konečně všimnul,
leč pozdě je však pro toho, kdo smrt už obejmul.
Tak naposled se na svět i ten druhý podíval
a při letu bez křídel sám svou smrt objímal

A tak tam stál a koukal v údolí
už nebyl sám, sám v celém okolí,
lásku svou měl, svou lásku měl, od teď až navěky,
až do konce věků si měnili polibky.

… pro něj