Už napořád

Už napořád

Když holou měl jsem ještě tvář,

ptával jsem se, co je láska?

Ta úsměvů polibků maska?

A to falešná svatozář?

Tehdy se v mém slovníku

zmítalo jen zamilování.

Co bylo krásných slečen, paní

a žádná možnost úniku.

A jak uháněl život dál,

prve pocítil jsem slabý náznak,

srdce vzplálo – hle letmý zázrak,

to si však jen osud hrál.

Přesto že tančili jsme za úsvitu,

tím nejrůžovějším ze snářů,

já nejzoufalejší ze lhářů.

nechával pravdu duši skrytu.

Ty úsvity však zešednuly

a vánek zhasl plamen svíce,

jichž všude plane na tisíce.

A žíly chtíče vychladnuly.

Záhy znal jsem odpověď,

že takový cit pro mě není,

že naleznu klid v zapomnění,

v dáli kal a čirá sněť.

Jak ukázala dlouhá léta,

jen do té nejčernější temnoty,

toho snu široširé nicoty,

vnikne nejjasnější světlo světa.

Tak náhle jako výstřel z rána,

tak ladně jako holubice

pohladící zlehka líce

se snesla dolů, ač nezvána.

Tu uzřel jsem, co nikdajíc,

jaké skrýše srdce skrývá,

jak strach důvěru podrývá,

jak jen se vším děsí nic.

Náhle dvě půle pluly v úplnosti

vánkem nebeského objetí,

sladkým spánkem spolu v zajetí

si z nejvyšší vůle vtiskli ctnosti.

A seznal jsem sílu ucelení,

jež šelestí se v páru spjata,

jež chrání šálem nemluvňata,

jež vetkala víru v celu denní.

Uchopil jsem tu sílu pevně,

ona vnikla mi do morku kostí,

ona stiskla mě svou úplností,

hle tvůj sen už žil i ve mně.

A co je nekonečná širá dál,

dál co bych s ní rád poznat chtěl,

já kdybych poslední přání měl,

jen její úsměv bych so vidět přál.

Už napořád.

Už napořád.

Už napořád.