Zpěv ptačích zobáčků

Den probudil se z červánků,
já myslím na lásku.
Poslouchám zpěv ze zobáčků
a ševelím s duší z obrázku.

Čára na dlani je dlouhá,
rozhraní emocí skrytá
a chrání tajemné nacházení.

Bezpečí náruče cítím a srdce tluče,
bez koktání, bez těsné obruče.
Cesta je rovná, protože zná cíl.
Tam někde v dálce žije mušketýr.

Pohádky si dám na papír
a jako koláž vystavím.
Duši zjevím, že nejen sním.

Ach, lásko je už to dávno,
co mé dlaně hladily Tvé,
ale jako kdyby to bylo včera,
jsem pořád mokrá celá
a ani vteřina neodbyla.

Vítr fouká příjemně,
tak krásně a jemně.
V slzách padá báseň ,
co kreslí budoucnost
i jádro lidství.

Láska přežije i záchvaty emocí.
Zachrání nás před každou nemocí.
Být spolu je evolucí.
Poklad jedinečnosti v ráji slasti.