Čas

Čas

Když jsem sama je mi smutně,
když jsem s tebou tak se bojím,
míň se bojím, když jsem po tmě,
míň se bojím, když vedle jiného stojím.
Však bez tebe to nejde,
bez tebe nemám štěstěny.
Možná nám to jednou dojde,
že mužem zbořit ty stěny.
Ony jsou pouze z papíru,
stačí se opřít a roztrhat
tu zeď, která překračuje míru,
za kterou necháváme čas mrhat.
Kdo začne? Kdo mu řekne aby se vrátil?
Spal tu stěnu a už nikdy nezhas.
Čas, který nám tolik ublížil.
Abychom žili a on žil za nás..
Každý den, každou minutku,
to jsou vzácné okamžiky,
kdy tě dokážu vnímat, v skutku,
ale to vidím jen myšlenky.
Často je čas jen nepřítel můj,
protože netuším jak ho využít,
jak mu říci stůj,
aby stál a já mohla žít.
Možná jednou bude čas říci,
že život ubíhá
a já nechci být jen tvrdá a spící
a vidět jak se přede mnou láska míhá.
Pochopím, až opravdu zjistím,
co jsem za čas ztratila,
že jsem byla jak pod listím
a o světe nevěděla.
Že jsem nezažila to štěstí
a jen jsem hleděla, jak mi ho čas vzal.
Později však zatnu pěsti
a řeknu jen, pojď dál.
Pojď dál nebo stůj,
začni dělat, co bys chtěla,
řekni mu ať je tvůj,
abys konečně lásku a radost měla.
Dlouho ještě budu uzamčená tam,
kde mě vězní ten stařec,
který je svého druhu sám
a nechává si říkat čas, přec.
On mě jednou zabije
a už nebude cesta zpět,
on mi jednou smrt do očí vlije,
až budu opouštět tenhle svět.
Prosím, ten zámek odemkni,
ve kterém ji střeží
klíčem je láska k ní,
která je ukrytá v té věži.