Na knotech pro svíce

slza právě na mě zapomíná
cítím se slaběji než dřív
a jak nadechnout čas
když mě šlape vina
a sluneční svit
nade mnou
jen zív

připadám si
dál než laky tvého klína
šibující kde ještě jsem stih
na peróně na zdi moje mazanina
je mapa našich cest již osprejovaných

přesměrován jsem do vozu posledních
a koleje ze smutné perspektivy
prý zbíhají se v dálce

do aleluja a já
se dívám na vlající hřívy
na kouř lokomotivy
ubíhající na cé

jsem už také historií

zůstal jen opuštěný dům a kouř
stoupal stejně
jak tenkrát ke svitu měsíce

v zimě uvnitř
u zdi osvětleně
couvalo tvé srdce
na knotech pro svíce

osněženým podpatkům
osušil jsem slzy

čistě lesklé trny bílé růže
slibovaly na stole zapálenou jízdu

slibovaly brzy jak nedočkavým cestujícím
smělým dotekům


a bosé rozbřesky
šly srdcem jako led

já necítil vůbec žádnou vinu ani tíhu
a dal jsem ti svou lásku naposled

opustil jsem tebe
nelinku
i zahrádku

opustil jsem rodný dům
nedalo se to u vosku vydržet

právě jsem zrušil minulých dvacet let
spálil fotky
disky básní
udělal tečku nad vykřičníkem

to sykla tvá první vůně slečno
když jsi prosila ještě nevyhasni
...

je něco okolo třetí
jsem insomniak lázní s rozbuškou citů
ač všechno je tu báječně upravené
termální prameny
bublinky na řece

děvčata za moment nad ránem chodí ve sluncích

jsou hvězdy

a já bych plakal