Mandarinková Noc

ledový do němoty vztekem ze samoty
třískán dveřmi z nádraží smutku
vyplavuji z očí klíčový rampouch žalu
a kapkami deště rozdrcen
osušuji slzy dívčí duši
mandarinky v tuši

...

ty hráči (chechtá se mi dusot těžkých popelnic
je čas již narazit vagónem šťastlivců
kteří s jízdenkou pro všechny cesty
v první třídě vesmírného srdce
šermují mi před očima
citovým byznysem) kup si sladkou a padej

a já jdu do taverny planet naproti

a tam usměvavý obézní kápo
asi tak šedesátník na houpacím křesle
popichuje mě tágem ke kulečníkovému stolu
a komanduje -
tady budeš hrát jak já chci

odpovídám že už modrou nemám lunu na nebi

a on ukazuje na denim že ještě mám rifle a na nic nečeká

leští oranžovou na pozici
a rozehrává

geniální šťouch na zeleném stole v příšeří

odcházím ve slipech s květinovým vzorem

u baru nachystaná blondýna v černé jemné kůži dává
vítězně své silonky do pohybu
bere mě za ruku
odvádí mě prohraného tak samozřejmě
že ji nechávám
a beze slov jdeme ani nevím kam