Kdo Neumí Mít Rád

zářila večerem
v to ticho které ráda
voněla tráva
nad šerem

a svícnem plála pravda

zářila jen tak z dálek
pozvolna
roztávána

úsměv ukrýval šálek
snad chtěla být
i sama

že mezi námi stránek

do listí vpitých

mračen

já nechápal javory
tišící roky bázeň
zanechanou
za slovy
s dívčí kytarou pláče

kdy i pouhý akord apoziopezí z dlaně

k vodě padá
a co padá

to i v tečkách mrzí
zná mě

modrá
ladná

plavba

že si tě nevšímám

jiskřících nás pro kávy nocí kapkami

že v koutě tvoje sny nechávám laxně schoulené
jak růži kleslou na zem
pod linkou
v království kamínků pro štěstí
v zoufalství přebíraném
měnící se pomalu v bol jezer bez života
kdy blíž tak bezútěšně mládla
sirota duše sotva plnoletá

proč nevidím v ní tvoje svity
mou vinou
moje vada

šeptám-li mladičké hladině
jsou již pro srdce mé

skryty

i tvé oči

hlubinné malachity

už o sobě nevíme

...

a vzpomínkám v srpnu bude i zelený sníh
žít v lesních nádeších
zrcadlících jehličnatý žal ?

a ze šumotu znících
v slzách mých
nevyslovím jménem to co jsem ti vzal !

to jistě hřích

plout

vesmírem duše do tvých krás

číst

jasmínové přání a rosy z dálavy

dlaní se přimknout
když poodhalíš pas

pár kroků tanečních

v úsvitech

v nebeském žesťoví bez únavy


v průsvitech modrých řas

nic

už jen píseň sopek jež nás rozmetá v lávách

kde ani z popela nepřečteš kdo sivých

kde z dívčích kytar zbyl jen akord balad

že takto končí

kdo neumí plavat
kdo neumí milovat
kdo neumí mít rád