Strom

Zatlučen do nitra,je ve mě kůl,

zasazen do země, kořen mnou prorůstá,

z pupenů bolavých řine se sůl

a jantar stekl mi dávno až na ústa...

Rána jsou bolavá k východu hledím,

však koruna bezpečí všem blízkým skýtá,

myšlenky pod kůrou znovu si cedím

a dík listy ševelí, že ještě svítá...

Krajině vyprahlé dávám svůj stín,

v těle mém letitém je už samá vráska

kdo koho kdy miloval to už dávno vím 

a ve větru cítil jsem jak chutná láska...

Starosti odhodím,když přijdou dny chladu,

pak snad hřejivá náruč mne přijde zas obejmout, 

ona mne zachrání od mého pádu ,

od seker hladových, které se chystají do mne tnout...