úsměvům

jak je krásné
zapomenout slov
a nechat na mě lehnout čirou pláž
oddávat tě odlivu a přílivu
konejšit paprsky slunečními
rozpomínat se i na déšť
u květiny

...

my jsme dali okolo stěn
osamění
co nás uvězní
a tak sedím v okně

hledím na úplněk s krátery
a hledám královny konstelací z důvěry k noci

* skleněný dům jsme opustily
* protože uvnitř létalo kamení

* čas minerály rozpustil v soli

* paprsky se chystaly rozbít skleník nad námi

* za chvíli budeš sněžit i ty ?

* zas nás to zapomene na pláži !

...

s city hledáš na břehu jezera kamínky jaký jsem

já cestuji v půlnočních zracích s nepovinnou anotací

na svity šťastných znamení

tenkrát po odchodu od nebe
poslouchali jsme písničku
jak se pomalu přiblíží klavírista tónům
a já tě nechtěl nechat odejít do smutků s večerem

: dáme základy pro skleněný dům
: u jezera
: potřebovala bych znát všechna tvoje tajemství

a nakonec jsme se odcizili a vzali

růže trnům … růže dnům ...

že se chtěly skrýt v nocích s měsícem a hvězdami ?

nebylo kam
a slova sotva vyházela moje city na břeh

: ty to čarování máš po noci !

… ani jsi ji neznala...

...

ne já se nehněvám... je to už déle
a stále se ti líbí v diferenci
mezi milovat a potřebovat se milovat

ne tak to není

je to jednodušší prostě jiný je ten pravý
aby ses mohla začít radovat
a bavit s novými
a svobodně rozehrát slunce literu

pro moment darující srdeční tep

tak začínáme žít