vúdú

kým jdu já ze života
srdečnými bez tmy
za života který se mi nevyvedl

poznal jsem světlíky
koupelny i vědmy

z nich s panenkami
jsem v slzách až bledl

...

jsem jednou provždy
když mizím zadními dveřmi
z hotelu kde jsme si užili

na recepci čekají tři ledny
také by i v noci kouřily

odcházím ze života
jak vodouch stříbřitý jenž se skutálí
v rákosí na konci léta ?

vodoměrky
jak byste vesmír popsaly ?

...

na vodu veršů špendlila mě ženská
vúdú ?
už žádné laky ani vrzání
ukaž nám gesto co podobá se zubu

zdvižený …

ten já neukazuji jen tak bez ženy

avšak díky srdci v touze zblázněné
byla i třikrát švanda

falše ve stínu olše že bych ihned psal
a já ve sprše vin se i houpal
jak na udici pravda
a žádné né že né
ani nevím do kterých dveří jsem proplouval

jen se mi teď smějte píchající měsíci
ať život vchází dveřmi dál
ať už jsem popohnán klečet ve světnici

že tenkrát jsem tři
ve svitu Luny odmykal

až dneska se stydím
vždyť já ani nevím jestli jsem je miloval
a mám pocit že jsem se pro ně
panenkou vúdú stal