Vánoční balada- Medvídek

MEDVÍDEK

Ta láska začala pohledem
s jedním krásným sladkým úsměvem.
Dnes je mi brzo patnáct let
a nejraději bych se vrátila zpět.
Zpět na jeden velký začátek,
tam jak byl ten statek.
Nestěhovala bych se a zůstala tam,
jenže teď si asi srdce roztrhám.
Minulost se nedá vrátit,
nechci zase lásku ztratit.
Měla bych bojovat? Nebo to vzdát?
Co horšího se může stát?...
Každý by měl mít to po čem touží.
Každý odvrat pohledu mě souží.
co je láska bez vztahu dvou?
jen nervy, které mě zvou
na život, jež je jen hrou?
Ne. Na veliké trápení,
lásku, která mě uhání,
nenechá mě klidně spát.
Lásko, proč si se mnou musíš jen hrát?
I když na tebe myslím minutu po minutě,
nemůžu jen tak říct miluji tě.
Zas tak jednoduché to není,
ale je to má součást, můj režim denní.
Někdo by řekl, že mě to přejde,
že nikdy nevím, co z toho vzejde.
Ale nechci jen tak zapomenout na dny,
které byly krásnější než sny.
Tak se dívám na hvězdu, která začala padat
a přeji si, abys mě měl moc rád.
Vánoce jsou přece svátky Šťastných
a jediný dárek, ze všech krásných,
bys byl pro mě ty medvídku drahý,
je přece čas sváteční, blahý.
Já bych chtěla jen polibek při dešti,
ať už mě hlava netřeští…
V tento krásný čas,
kdy je postříbřený mráz.
Stáli bychom naproti sobě,
já bych se přiblížila t tobě.
Náhle by začaly padat husté vločky snížku,
ale my by jsme nešli pod žádnou stříšku.
Jemný sníh by nám padal do vlasů
a my jen pociťovali lásky krásu.
Krásu okamžiku, který nás pohltil.
Pak za ruku bys mě chytil
a já nechala bych se tebou vést,
sníh by nás nechal svést.
Tak že tvá ústa dotýkala by se mých.
A co to?.. nebyl by tam pláč ani smích.
Ale jen pocit jistoty z lásky,
která už si nedělá vrásky,
že by mohla být ještě někdy sama,
neboť si povšimla, že je tady s náma.
Oba bychom si v ten moment říkali
krásná slova a lásku si vyznávali.
A nikdo už by to nikdy nezměnil
i kdyby třeba žárlivostí vypěnil.
Je čtvrtek a já stále prohlížím venek,
možná čekám na zvonící zvonek,
který ohlašuje, že dole stojí ten,
který bude chtít, ať jdu za ním ven.
stále žiji v naději,
ale měla bych snad raději
vymazat si ho z paměti?
Čas do Vánoc se krátí.
Stále doufám, že letos budou nejhezčí ze všech.
Cítím, že do postýlky si leh
a přemýšlí, jak by mi to řekl,
aby se pak mé odpovědi nelekl.
Proč hraje tu ta pomalá písnička?
Proč mi tady svítí svíčka?
Chce se mi tak plakat, jako nikdy předtím.
Mohlo by to být asi tím,
že mě všechno skácí do hlubin.
Každá maličkost ze srdečních dutin.
Už nevím, co mám brečet,
nejradši bych začala křičet,
ať ke mně přijde a řekne mi,
co bude mezi námi dvěmi.
A taky, co ke mně cítí.
Nejradši bych vzala alkoholické pití,
opila svou mysl
a vnutila jí, že to nemá smysl.
Myslet na tohoto kluka.
Vždyť to jsou pro mě nepředstavitelná muka.
Je další den a nic se neděje,
ale v předvánoční večer mě stále drží naděje,
že se stane velký zázrak
že nebude věřit ani můj zrak,
když dole bude stát človíček
a v ruce bude držet balíček.
Já jen v lehké košilce na spaní
seběhla bych dolů za ním.
Pak dveře by se otevřely
a mé očí by slzely.
Neboť můj medvídek ve dveřích
a s úsměvem na tvářích
by řekl jen kratičko:
Miluji tě, Janičko!
Ta citlivost jeho je tak sladká,
že nedívat se na něj jen zkrátka
by už byl pro mě hřích
a co teprve jeho smích?
Je ráno Vánoční den
a v noci mě přepadl krásný sen,
jak spali jsme ve škole
a právě jsme tančili dole.
Můj medvídek vyzval mě k tanci
a já dostala velikou šanci.
Tak chytil mě za pas
a já jeho kolem krku zas.
Má hlava na jeho rameni,
to bylo veliké znamení,
že můžu s jistotou a není to zkouška,
pošeptat mu do ouška,
že miluji ho stále více.
A aby mu nezčervenaly líce,
naklonila se a tichounce,
Miluji tě, řekla jsem milounce.
Pak do ucha mi zazněl hlas,
hlas těch největších krás.
Říkajíce: Však ty jsi jediná,
která je v citech nádherná,
a proto už dva měsíce
nemůžu spát ve vzpomínce,
že mě nemáš ráda.
To by byla velká zrada.
Potom vyběhli jsme ven a on krátce,
řekl, že uzdraví mé zlomené srdce.
Pak dal mi pusu a to byl jeho lék
a náhle ke mně si klek,
řekl mi: Krásko,
miluji tě má lásko….
Když v tom snu dívala jsem se mu do očí,
myslela jsem, že se mi srdce rozskočí.
Je velký večer Vánoc,
já si uvědomuji, že ho mám ráda moc.
Ale má naděje umírá,
žal v srdci mě užírá.
Stromeček bez ozdob a prázdná fotka
je jako Janička bez medvídka.
Prostě jsem smutná celý den,
jak já bych chtěla prožít ten sen.
Proč slzy vlily se mi do očí,
hlava z bolesti se mi točí?
Když prázdnou ulicí jsem procházela,
hádej na koho jsem myslela.
Už jsem byla asi mimo dokonale,
protože jsem před očima viděla tebe stále.
ale byla to jen vidina z lásky,
která si dělá veliké vrásky.
Když dívám se na ten zářící stromeček
přeji si aby tu byl se mnou můj miláček.
Aby objevil se mi úsměv na tváři
a my se octli v lásky záři.
jen opuštěný dárek ve skříní leží
ani neprší ani nesněží.
Tak jak můžu prožít svůj sen,
když mám zkažený celý den?
Ale další dopoledne zazvonil zvoneček,
zrovna když jsem zapínala stromeček.
Vyklonila jsem se z okýnka
a mě se vrátila vzpomínka
na jeden škaredý den,
kdy jsem odmítla jít ven.
Dole stál Medvídek s kamarádem
tak jsem šla s nimi na chvíli ven.
Však umřela má kapka,
která mi byla nadějí
a má smutná tlapka
přestane psát raději.
A ať mě miluje ten či onen,
ať je to třeba král,
jen on do srdce mi vešel v den,
kdy se na mě krásně smál.
Avšak jeho krásné rysy
mi budou připomínat tyto spisy:
dvě pronikavé tůně, jenž září ve světle,
ale na dívky jsou neskutečně prokleté.
a jedna velká hlubina,
co krásné slova prolíná.
Také na co bych nikdy nezapomněla,
jak se jeho ruce dotýkaly mého těla.
A tak jak se na mě tvářil vždy,
to žádná holka nezažila nikdy.
Tak za vše děkuji
a nezapomeň, že tě Miluji….