To skutečné, to ryzí

2022

Naše známost není kdovíjak důvěrná,

přeci okolnost nás dohromady svedla jen párkrát;

míjíme se, kamkoliv nás zavedou naše kroky,

nepovšimnuti či neviditelní - kdo ví? 

To čas odpověď mi dává,

ukrytou v hádankách.  

 

Dosud jsme se nedotkli,

hmat teplo kůže nepoznal,

snad to bylo jen jednou?

Jen jednou jedenkrát 

city mé tělo do tvé náruče uvrhly

po půldruhém roce

na ulici Na Příkopě.

 

Přes vrstvy látek a šatů,

mezi zimou a létem

dvě srdce se objala

a vlídná slova

ve formálním fraku oděná

jen uctivě se uklonila.

 

Však tvůj pohled kradmý

vylíčil příběh milostnější

než tisíc stran románů,

díval jsi se na mě jako žádný jiný muž - 

modř plná touhy a něhy,

vášně a okouzlení,

slunce tenké jako list zářící mezi námi,

duše prahnoucí po souznění -

čas se zastavil, zůstali jsme zde jen já a ty - 

a tvé oči mě svádí.

 

Ale ty nejsi můj a já nejsem tvá.

Jsme cizinci, 

jen prchlavé stíny, 

osamnělé skály,

v nichž pomalu svítá.

 

Jak těžké je pro mne přiznat si,

že bys mě mohl milovat. 

Možná cítíš to samé...

Možná je už pozdě...

Možná vše si žádá čas...

Jak humorný bývá osud.

Stále se míjíme, ať vkročíme kamkoliv,

a ty pořád netušíš, že co k tobě cítím,

je to nejryzejší, to nejskutečnější,

co jsem kdy v životě pocítila.