Vzdor

2021

Svou studnu vyprázdníš, aby nežíznil

Své plody jemu dáš, aby hlady netrpěl

A slunce nepustíš na západ

- vše umírá a pod zkázou rezaví -,

půda prahne po vláze, slunce po spánku rovněž tak, 

ale jeho tvář nesmí zastínit temnota, konec dne či mrak.

 

Dáváš a dáváš, lásku a podporu

do jeho života vkládáš,

ten tvůj však ubíhá ti  pod rukama,

po vedlejší koleji uhání si nepovšimnut.

Proč se o něj starat - ničeho netřeba.

Láska přece srdce naplní dosytosti.

Jednostranný projev citů jenže pouhá slova nevyváží. 

Dáváš a dáváš a dáváš - až nezbyde nic!

 

Jen vztek, magma hluboko pod povrchem;

prýští v slzách, křikem dere se ven

a vše pod sebou pohřbí.

Vše jsi dala - teď už nemáš nic!

Jen to jedno chceš nechat nedotčené,

však on chce víc a víc a víc a víc...

 

Odepřeš mu studnu, plody, každý kousek

A najednou jsi to ty

- ten sobec, který bere a nic nedává.

To ty jsi ta saň,

ta špatná,

ta zlá!

 

Vskutku?

Jsem špatná, když už mám dost?

Jsem zlá, když řeknu ne?

Ne!

“Vzal sis vše! Zbytek nech mě!

A svou zahořklost a smítko na duši si nech!"

Studnu znovu naplním, plody jednou uzrají

a slunce v harmonii vystřídá opět noc a déšť.

Ty už ale budeš pryč.

 

Je to moje! Jen moje!

Nezlomný duch mi zůstal - a toho mi nevezmeš!