Srdce víla

Unášen modří tvých očí,
jako trosečník mořem,
plynu dál, hlava se mi točí
z rozkošného pohledu,
že sen není jen hořem.
Hořem kdesi v dáli,
kde byl by jen prázdným hlasem.
Hlasem co hrdlo svírá
a mysl uzavírá
v hořkou kapsli jedu,
co trávila by mě každým dnem.

Kéž bych jen mohl slovy popsat co cítím,
když do tvých očí hledím.

Tvé kaštanové vlásky
hodny jen té nejjemnější lásky.
Nadýchané jako obláčky,
ty skotačivé nebeské ovečky,
co uhánějí kamsi v dáli,
by zprávy světu zvěstovali,
že jsme tu a právě teď.
Jen nakloň svou hlavičku vzhůru, hleď.

Prstem mířím za tvou šíjí.
Jemně přes ní přejíždím-
když tu se zastavím-
Pro letmé políbení.

Od šíje nyní výše
stoupám se svými rty,
by se napili třešní z číše,
jimiž jsou tvé zality.