myslivcova píseň lásky

je první prosinec ale já jsem prohlížel staré fotky
a změnil jsem se

jsem básník od splavu
za chvíli poplavu
a viktorka to fotí

říká si spadla klec
když prve v trávě spatřili jsme koniklec
a nakonec
je se mnou nostalgická potíž

vidím budoucnost

jak mě svléká a natahuje na skřipec
v kukuřičném poli

jsme spolu na výletě

než nás najde déšť svou solí
a duha nad cestami
než ocitnem se v létě
ve vodním světě
hladím říční proud totiž
je jaro týden před svatým jiřím ...

viktorka sedí na břehu
ještě se usmívá
a z hlubiny promlouvá
co skrývají slova

bezděčně hledám jasné kamínky
které ráda chce mít do krásné sbírky

jež mění se dnes v bolestné vzpomínky

ale tenkrát ještě netušící
a přece s černou čepicí
zelenou bundou já myslivec věřím v jiné zítřky
věřím v zítřky
nadějné vyhlídky jak z kazatelny že ta dívka chce tě

žel od těch časů mě vzal motýl
lišaj mi ukázal bludice které zastřely mi zrak
a já labilní člověk
chtěl navštívit viktorčin splav
já s děsy

tam zaškrtila mě osamělost duše
abych v slzách zapšklý
nechal se stáhnout do víru beznaděje
a kamínky ztěžkly
a zatlačily mě do věčného zoufalství

beze slunce bez nároků na srdce a bez práv

prý až potkám u splavu viktorku znovu
až bude den oslav
a objeví se běloučký hranostaj
ten čaroděj z měsíce
pak jedině ona sejme kletbu z mé citlivosti
tu děsivou kletbu jíž jsem svým ponurým básněním na srdce přivolal

ale kdy to bude ?

někdy příště !

protože jsem sám a viktorka je jediná
tak mi nezbývá nic
než se vydat do těch míst a přijmout svůj osud ve svitu úplňku

až se tak stane nic se nezmění
jen černí ořešáci u loveckého altánku budou chvíli truchlit
a ohaři přinesou koroptev
kde v trávě budou ještě veselé dívky obdivovat jarní koniklece
to už budu pouhý zjev a vichr světla odnese mě tam
kde dozní myslivcova píseň lásky

                                                                                                u Viktorčina splavu 16.4.2017