Není pro mě...

Nechci již zažít milování,
nechci pro nikoho skládat básně.
Měla jsem lásky pevně se držet,
a ne jen kolem ostýchavě plout.
Proč jen, osude, proč neměl's slitování,
bez tebe žila bych si krásně,
ale ne, tys mě musel pokoušet.
Teď ruce si můžeš spokojeně mnout.

Co mi zbylo? Nic, ale to ty víš,
mě nepomáhá ani zoufalé volání.
Tak kde teď jen najdu pro svou duši skrýš,
mě nebaví to hloupé hledání,

pomoz mi najít, od té skrýše, klíč.

Nechci milovat, další zklamání prožít,
chci svou duši nechat v zapomnění upadat.
Do tmy, bez lásky, bez vášní se ponořit,
tak nenech mou duši jak květinu zvadat.

Ale já chtěla jsem, dřív jsem chtěla milovat,
nešlo to, nemohla sem jako jiné být.
Nesnesu to, osude, proč si musel žalovat,
kdybys nebyl, mohla sem v klidu dál snít.

Teď nechci milovat, i když vím ,že budu zas.
Moje srdce není kámen, ač tvář kamenná zůstane
Mojí vášeň, mojí touhu dávno zničil lidský mráz,
však mojí víru a mou lásku, v kterou sním,
i přesto, že se o to snaží, nepřemůže,
ale přesto pořád ještě bdím.

Dřív snažila jsem se lásku hledat,
teď snažím se jí ubránit.
Chtěla jsem jí dřív, občas jen shledat,
bohužel nešlo to, nic nešlo zachránit.

Láska není pro mě, ni milování,
má láska je v hrobě. To krásné shledání,
které nastane, již za pár dní,
dneska jsem přestala o lásce snít.
Moje srdce tohle teď už ví,
přestanu proto, já klít,
a budu, konečně, také já, žít...