Pohádka bez konce i bez prince

Nemám dost kouzelnejch slov,

Nemám ani dost síly, ani dost zájmu.

O prince, lásku, co hory přenáší.

O prince, co přijede, jasně, na bílém koni.

Nene. Takový představy,

ty jsou dávno pryč.

Nemám v nejmenším zájem.

Děkuju pěkně.

Zkusila jsem. Nic pro mě.

Moc se nořím do věci, do lidi.’

Mám tendenci jim fakt věřit.

Mám tendenci jim fakt ubližovat.

No takže ne.

Tak to zkusím jinak.

Věřit sobě, spoléhat na sebe, milovat sebe.

Pořad to říkám, jak prázdný klišé.

Protože vím, že bych měla.

Emancipace a tak.

Jenže jsem to nikdy moc nepochopila.

Strašně jsem se bála tý reality.

Stát sama v místnosti (svoji hlavě).

A koukat kolem, co teda?

Ale když už ti nic jiného nezbyde,

Tak se teda rozhlédneš a vidíš jasně.

Co kam, co musí pryč.

Co ti chybí…

Prostě co a jak.

Jak to tam vypadá? V tvojí hlavě myslím.

Prostor? Svatyně? Místnost? Ztraceno?

Za mě příroda.

Je tam fajn, představuju si to tam jako les.

Plný vzduchu, světla, zvuku, vůni.

Plný mechu, kapradí.

Já vím, na hlavu.

Zase to zní jak pohádka.

Jsem pořád trochu romantik.

Ikdyž už dost cynickej.

Ale furt lepší než princ. Vysvobození.

“A žili spolu šťastně..”

Princ?

Ten se může v mém lese zastavit,

Nadechnout, koukat..

Ale nic netrhat, na nic nešlapat.

A možná mě u toho chytit za ruku.

(Jako tehdy na louce.)