Vyhnaná rozumem

Kde je ta nádherná, která mi chybí?
Rozum jí zahnal pryč, srdce se diví.
Doteky chybějí, pohled se vytrácí,
dívám se do dveří, ona se nevrací.

Kde je ta rozmilá, vždyť tu teď byla...
Rozum jí vymazal, však v srdci zbyla.
A jak se pak mozek spokojen odmlčel,
srdce mi neřekne, abych už nebrečel.

Tiše snad pláče ten srdeční sval,
vzpomínky říkají, co jsem o ní znal,
jen ten mozek už nechce promluvit,
proč že jí vlastně chtěl ode mě odpudit.

Tak srdce pláče, city řežou a sny mluví,
že tohle rozumu snad nikdy neomluví.
Rok bude za námi, ale jizvy mi nemizí,
a rozum místo podpory, radši se odcizí.