Z HLUBIN BYTÍ
Z HLUBIN BYTÍ
Není nic krásnějšího
než ráno vstát
s vědomím smrti
životu se odevzdat.
Komentáře (82)
Komentujících (14)
Doporučit
Tisk
Ano, ráno vstát a s pokorou žít další den. ST. Pro ostatní dát kousek sebe. Nemyslím hned tělo, ale cit a lásku.
10.03.2024 20:03:10 | Paulín
Souhlasím. Vědomí smrti nás uvolňuje životu. Nevíme dne ani hodiny, proto se můžeme buď zbláznit strachy, což dělá náš zbytnělý rozum, že. Nebo prostě žít - TEĎ - nic jiného stejně není - vše ostatní je hra mysli. Ale asi je taky dobré opustit materialistické náboženství uctívající Hmotu, tedy víru v neexistenci duše. Přestat uctívat bohyni Rozumu. Prostě myslet srdcem.
03.05.2023 14:09:05 | kozorožka
Čti prosím pořádně, znovu celé a lépe, děkuji:)
napsal jsem to podle mě jasně a v tomto případě tobě po několikáté .)
02.05.2023 20:50:58 | Constantine
Dobře, v tom případě se budu trénovat a snažit zlepšovat v naslouchání. Nic lepšího pro nás v tuto chvíli udělat nemohu, bohužel.
02.05.2023 20:53:13 | paradoxy
to bys měla i tak, samovolně .) ale důležité je to, o čem jsme psali .)
02.05.2023 21:09:36 | Constantine
Ano důležité to je. Ale pokud ti nerozumím a žádám o jasnou odpověď, ta nepřichází, pouze odkazy na minulé psaní. A je to pro mě matoucí.
02.05.2023 21:16:03 | paradoxy
zmatená jsi vždy jako lesní včela na Roundapu, když se ztratí ve městě .) Když to po nás nepřečteš, kde je to jasně psaný, tak jak to potom můžeš pochopit, nedej bože sama .)
Psalas: Rozhodnu se udělat to nebo ono, je vcelku jedno co, ale okolnosti budou takové, že to prostě udělat nepůjde.
A já znovu: jsou to výmluvy, že něco nejde. Slabá vůle? Proto jsem psal o tom, že kdyby někdo chtěl, nemusí vůbec zemřít, ne? A naopak může kdykoliv zemřít, tudíž je to paradox myšlení jako všechno - Buď chceš nebo nechceš. A je to. Chceš skočit pod vlak, zabiješ se. Ale pochybuju o tom, že zasáhne nějaká vyšší síla a zabrání vlaku mě přejet a nedej bože zabít tím všechny ve vlaku .)
02.05.2023 21:26:40 | Constantine
My dva si nerozumíme, čmeldo:).
Psala jsem o tom, že jsou situace, kdy je něco vyššího než má vůle. Kdybych měla úmysl se jít zabít skokem z mostu, mohla bych tam dojít, chtít skočit a objeví se tam někdo, kdo můj pád zmaří a odvezou mě na psychárnu. Motáme se pouze ve slovech. Ne vždy se může dít něco podle mé vůle.
03.05.2023 08:59:36 | paradoxy
když už, tak si pleteš náhodu s osudem. Škoda tedy, že je tolik zbytečných úmrtí. Podle mě to popisuješ velice nepřesně. Pokud to je tak, jak zde píšeš, byl by svět odkázaný na "boha" a co chce, nikoliv člověka. Ale zde je největší zákon lidské rozhodnutí, tudíž jsi stále ve svém paradoxu chaosu .)
03.05.2023 09:29:43 | Constantine
Bohužel s tebou není diskuze možná. Psala jsem a to několikrát, že jsou dvě možnosti a to ,,osud,,, kdy se tvé rozhodnutí prostě nevyplní a zároveň ,,tvá vůle,,.
Hele dělej si to jak ty uznáš za vhodné. Já mám ve své praxi života ověřené, že jediné, co se dá skutečně ovlivnit mou vůlí, je pohled na cokoliv. V praktické rovině světa existuje mnoho neznámých a xkrát mi bylo potvrzeno, že i ta nejhorší situace byla k něčemu dobrá.
03.05.2023 10:10:41 | paradoxy
pořád mi přijde, že mluvíš o něčem jiném než já celou dobu .) Nikde nepolemizuji nad tím, že i ta nejhorší situace nemůže být nakonec dobrá, nikde nepíšu o pohledu a o vůli s tím spojenou. Celou dobu se snažím přijít na to, jak asi by mohlo fungovat to, co píšeš. Jako ten příklad s vlakem, který je úplně jasný, jednodušeji to fakt už nejde. Takže je to celé zbytečné, když ani to nejsi schopna rozlousknout. Jak potom chceš pochopit systém vůle a osudu .)
To, co jsi napsala je absolutně nemožný. Nic jako nezvratný osud neexistuje, jen vědecky potvrzená funkce entropie.. což je jakási forma náhody podporovaná pozorováním. Nicméně, když budu chtít v 8:00 skočit pod vlak, tak mi v tom nic nezabrání přece .) rozhodně ne nějakej malichernej bůh, či osud, který by změnil děj a vlak by nejel, jel by jinej. Vlak by mě nepřeletěl jako zázrakem. Neobevil by se tam někdo jinej, kdo by mě to rozmluvil, protože když chceš skočit, tak skočíš. Náhody se dějí, jenže lidé ze svého egoistického pohledu si je zaměňují, protože nevidí širší perspektivu .) Nehrajeme ruskou ruletu s jedním nábojem, ale v každé komoře je náboj ;)
03.05.2023 10:33:30 | Constantine
Ok, takže od znova. Nikde nepíšu, že se chci zabíjet. Je to inspirující text. Víš, když přijmu svou fyzickou smrtelnost, vše odložím a tedy odevzdám životu, jsem lehká jako pírko, je to krásné. Víc už s tebou debatovat nebudu.
03.05.2023 11:47:42 | paradoxy
Takže jsme sklouzli až tam, kde člověk nepochopí ani ukázkový příklad, bravo .) můj bože .)
03.05.2023 11:51:07 | Constantine
Vrátím se k představě majitele života, který je mimo nás. Je to s ním zvláštní. Není jeden. Jsou alespoň dva. Prvním je láska mezi mužem a ženou, potom možná Bůh, který vkládá novou duši do lůna ženy potom, co muž zabuší na jeho bránu. A pak je zde smrt, někdo jiný, jakýsi zvláštní opak matky, který život bere.
Možná smrt není jen špatná. Připravuje nás o všechno dobré, co jsme ještě mohli zažít, ale vysvobozuje nás od všech zlých věcí, které se nám staly nebo teprve mohli stát. Smrt je vykupitel od bolesti. V potravním řetězci je až zvláštně zhmotněna třeba tygrem, který od utrpení osvobozuje staré, slabé kusy. Ty tedy neumírají sami, ale při zvláštním, posledním, zásadním setkání, kdy jsou si oběť s predátorem blíže a blíže, až se kořist ocitne uvnitř predátora. Člověk sám je tedy smrtí mnoha zvířatům a při zabití prochází zvláštní duchovní cestou, která se otevírala dřívějším obětujícím Bohu. Je to spojeno s díkůvzdáním, s vděčností za potravu, s blahem nasycení a možností dalšího života.
Při prvním příchodu Pán Ježíš zvítězil nad smrtí, při druhém zvítězí nad ďáblem. Smrt je pojímána jako cosi zlého, proti čemu dříve byl lék. Ovoce ze stromu života, který roste v ráji a který je nám za trest odepřen. Smrt zde byla již dřív. Když člověk uposlechl našeptávání hada, měla být použita ihned. Bůh shovívavě smrt odložil, nechal člověka, aby se rozmnožil a pak jej teprve postihl smrtí.
Smrt je cosi zlého, jako by to byl jakýsi archanděl ďábla. V Bibli se ale nepíše nic o tom, že by se něčím provinila, než dostala tuto úlohu za trest. O ďáblovi je tam dost příběhů, o smrti žádný takový, ve kterém by se smrt projevovala. Přesto nad ní Pán Ježíš vítězí jako později nad ďáblem.
Četl jsem Vaši přestřelku. Škoda, že v ní byly použity agresivní prvky. Chápu obě strany. Mohu se zastat obou verzí. Napadá mě zastání se Paradoxy: Sebevražda je rozhodnutí (je zajímavé, že život si jejím prostřednictvím mohu jen ukrátit, ne prodloužit, nemám tedy možnost si svůj zánik posouvat na obě strany). Sebevražda je rozhodnutí. Pokud jej udělám, otřese mnou, změní mě. Najednou vidím svět jinak. Možná to byla blízkost smrti, která otřásla a osvítila můj život. Najednou vidím, že mám nějaké peníze, které mohu ještě před sebevraždou utratit s tím rizikem, že už se mi pak do sebevraždy nebude chtít. Tuto proměnu zobrazuje pěkně Bohumil Hrabal v knihách Ostře sledované vlaky a Kain. Bohumil Hrabal přisuzuje blízkost smrti (ze které se pak rodí nový život) prvnímu spojení muže a ženy. Našel jsem pěkné shrnutí knihy Kain:
subjekt-Já (sám výpravčí na nádraží v Kostomlatech) si kupuje jízdenku do náhodně určeného místa, aby tam v hotelu spáchal sebevraždu. Ve vlaku se setká s průvodčí Mášou, svou dávnou přítelkyní z mládí, která ho v mezistanici Praha vezme s sebou do svého bytu a vášnivě se spolu milují. Následující den pokračuje subjekt-Já ve své cestě vlakem a naplňuje svůj původní plán tím, že si v hotelové vaně podřeže břitvou zápěstí. V posledním okamžiku je však zachráněn. V nemocnici dostane novou krev a cítí se najednou i novým člověkem. Máša ho navštíví. Jakoby znovuzrozený teď pomýšlí na obyčejný rodinný život s Mášou. Když ta mu řekne, že je s ním těhotná, začne se mluvit i o svatbě. Subjekt-Já se zase vrátí do práce, tam je ale zatčen SS jako podezřelý z odbojové činnosti. Je však propuštěn, protože němečtí vojáci teď, když se už stahují z front, nepovažují za nutné zabíjet. Když krátce poté subjekt-Já jede na kole podél trati, uvidí v příkopu těžce zraněného německého vojáka. Ze soucitu a jako projev humánnosti ho zastřelí. O chvíli později potká skupinu německých zajatců pod dozorem českých strážců. Když se několik zajatců pokusí o útěk, je subjekt-Já (pravděpodobně) smrtelně zraněn zbloudilou kulkou ze zbraně jednoho z Čechů.
04.05.2023 07:15:01 | Kaj
Používáš rozdělení téhož na části jako to dělají náboženství v podobě podobenství a fundamentálních příčin, abys rozdělil boha nebo koho do částí podle času, jenž působí. Viz "Egyptské náboženství" od kterého je vše! .)
Kaji, používáš ten příklad s vlakem i vlastně ostatní jako filmový scénář, pořád doufám, že drtivá většina lidí nejsou sociopaté a psychopaté, i když už začínám pochybovat .) Takhle to ode mě nebylo myšleno, už delší dobu zde vidím, že lidé již neumí číst, brát si význam ze slov i z duše autora, což navazuje na ty prvky bez emocí(roboty) tudíž i psát, je to fakt divočina, to ti povím .) Ať si lidé zde myslí o mě cokoliv, stále věřím, že jsou zde lidé, co nejsou až takový blázni bez emocí. Když čtu místní díla, nestačím se divit, kolik lidí je za hranou příčetnosti, nejen z psychologického hlediska, ale právě toho lidského! Je mi smutno, kam jsme to jako lidé dopracovali.
04.05.2023 08:03:52 | Constantine
Constantine,
vaši přestřelku s paradoxy jsem četl mizerně, nepozorně. Hodně toho tady takto čtu. I tak doufám, že jsem to pochopil. Píšeš o tom, že vlak neuhne, že mě nepřeskočí. Řekl bych, že my s paradoxy píšeme o tom, že my bychom uskočili před vlakem, ještě než by nás stačil přejet. Jsem technik. Souhlasím s tebou, že jasnou, byť trochu teoretickou šanci se zabít máme.
Psychopatů je 5 procent. Je možné, že k nim patřím.
S egyptským náboženstvím je to hezké, ale já je neznám. Píšeš, že rozděluji. To je zajímavé. I ďábel znamená v překladu rozdělený. Myslíš tedy, že nerozdělený Bůh je takový, který dává život i zabíjí?
04.05.2023 08:22:45 | Kaj
podle mě je už psychopatů 50/50 :) s tím vlakem jsem dal jasný příklad, když se chci zabít, tak přece nebudu uhejbat, doprčic už .) zeptejte se UI, ona vám to lépe jako pro blbý rozepíše .)
Prosím tě, v nějakých kulturách nemají pro smrt ani význam. Používat bibli jako příklad, která byla tolikrát přepsána a změněna neobstojí nikde. Lidský život je úplně jiný. Asi moc čteš, zkus pozorovat přírodu a sebe, dopracuješ se tím více než papouškováním od druhých. Na tohle rozebírání už nemám sílu, je to stále dokola .)
To rozdělení je pouze náš problém, dělá to lidské myšlení, nic jiného
04.05.2023 08:33:01 | Constantine
Kaji, nemám čas se věnovat tvému komentáři celému, ale vypíchnu jednu věc, která mě napadla včera před usnutím a to je prodloužení života. Když se rozhodnu zasebevraždit, tak to půjde za příznivých okolností, ale úplně si nedokážu představit, že půjde prodloužit si život, když budu umírat na nějakou zákeřnou nemoc, snad by musela taky zasáhnout vyšší moc.
04.05.2023 07:30:18 | paradoxy
Nic proti ničemu, ale co máš s tou vyšší mocí? Ty jsi si stoprocentně přesvědčená, že je? A co to je?
04.05.2023 07:56:15 | Constantine
Constantine, proč si z mého psaní vybíráš jenom část a pak se na ní otáčíš? Odpověz mi prosím na otázku: Lze si rozhodnutím, že chci žít, prodloužit život když umírám? Představme si, že jsem velmi vážně zraněná a nebo umírající na rakovinu.
P.S.Ještě čekám co mi napíšeš na mou včerejší příhodu v práci.
04.05.2023 11:25:00 | paradoxy
Víš, to již jsme rozebírali i ve vzkazech, proč stále člověk musí opakovat to, co xkrát použil i vysvětlil, fakt nechápu. Psal jsem ti, že mi to nebaví, když lidi jsou takový, že si to po sobě ani po druhých nepřečtou. X příkladů. To, co říkáš nefunguje přece. Chudáci lidi z Černobylu a z Japonska, kteří umírali a věř, že chtěli žít. A proč umřeli? Protože tělo není schopno fungovat. Dáváš příklad nemístný s rakovinou, která je jako běžná nemoc a nemusí být závažná, vychází z otrávenosti organismu(chronického, či krátkodobého), ano, i to jsem ti dával již za příklad. Když se člověk tráví dlouho, umře na otravu atd. Běžná rakovina přichází a odchází a je na každém, jak se s tím vypořádá, a ano, když má člověk pozitivní přístup, pomůže to, ale když je tělo zdevastované, je mu to k hovnu .)
04.05.2023 11:34:02 | Constantine
Neustále manipuluješ se slovy a mě už nebaví hrát tu hru s tebou. Hezký den constantine
04.05.2023 12:19:09 | paradoxy
Nedokážeš držet si odstup, ty se točíš dokola a ani cedule ti nepomůžou, to ale není můj problém, vysvětlil jsem ti toho dost .) hodně štěstí na kruhovém objezdu ;)
04.05.2023 12:20:54 | Constantine
Děkuji za přání, hezký den :)
04.05.2023 12:52:03 | paradoxy
to víš, vždyť na světě je přece krásně .)
04.05.2023 13:17:33 | Constantine
Ano, záleží na pohledu, tedy na mě :)
04.05.2023 13:19:13 | paradoxy
a nezapomínáš na pohled vyšší moci, co? Ta, co tady údajně ovládá všechny životy? Je to Bůh? UI? Superman :)
04.05.2023 13:24:07 | Constantine
Ne, u mě existuje pouze můj pohled. Pohled vyšší moci neexistuje.
04.05.2023 13:50:12 | paradoxy
tak to je opravdu zajímavé .) a když se k tomu vrátím, a zeptám se znovu, co je to ta vyšší moc, co jsi tu opakovala? Když něco nebo někdo pozoruje tebe, nestáváš se tedy jeho nástrojem pozorování nebo tak něco? :) Když tu teď zavrhuješ ostatních pozorování tedy toho vyššího, neřeknuli božského?
04.05.2023 13:59:13 | Constantine
Já nikdy o tom, že něco pozoruje mě, nepsala. A ničí pozorování jsem nikdy nezavrhovala, jen jsem psala vždy za sebe. A jak jsem psala už dříve, ty si to dělej a pozoruj jak ty uznáš za vhodné, to je celé.
04.05.2023 14:10:16 | paradoxy
asi nic tady božského nekápne .)
04.05.2023 14:17:19 | Constantine
Bohužel.
03.05.2023 11:53:15 | paradoxy
Tak sem dám dnešní příhodu, budu ráda když mi ji vysvětlíš Constantine (Mimochodem nikdy jsem nenapsala, že existuje pouze nezvratný osud, to sis ty vydedukoval).
Zákazník ráno přijel na ohýbací stroj, který měl zamluvený od sedmi hodin. Jeho rozhodnutí bylo udělat a co nejdřív odjet domů, protože byl po noční, tak aby se vyspal. Jenže co se nestalo, nůžky k práci potřebné si včera omylem jiný zákazník nechal v autě. Takže tento zákazník, který chtěl jít hned pracovat, nemohl. Asi za hodinu byly nůžky na svém místě, tak tento zákazník mohl začít, no a co se nestalo. Kamion vyjíždějící ze skladu mu při couvání naboural auto. Takže zase místo úmyslu jít pracovat, musel řešit nehodu. Když to konečně dodělal a přišel za mnou, že chce zaplatit a odjet, mě přestal fungovat program, takže opět čekal. Chtěla jsem mu zkrátit čas tím, že mu na váze spočítám šrouby, přestala na chvíli fungovat váha :). Nakonec vše dobře dopadlo a odjel domů.
03.05.2023 13:58:43 | paradoxy
A tam je nějaký příklad vyšší moci? Krom náhody, shit happens. U mě to je každý den. Někdo to tak vnímá, ale je to osud? Ne, je to posranej život .)
04.05.2023 11:38:25 | Constantine
Nechci učit děti a dospívající. Mezi mnou a žáky je rozdíl v tom, že oni se více potýkají se smrtí při získání partnera i partnerky. Možná, kdybych tento práh překročil, opustil svůj gauč, byl bych při častějších návštěvách smrti, kdy život o to výrazněji svítí, raději.
Pokud otevřu oči a přijmu, že na svém životě nemám pražádnou zásluhu, nemusím se tolik vymezovat proti smrti (byl jsem teď na přespání na převisu, jsou tam v okolí vlci, šel jsem v noci čůrat s tím, že mohu zemřít. Bylo to velmi ošklivé, horší než když v překrásné krajině na obrazovce po sobě střílí dva kovbojové).
01.05.2023 09:30:08 | Kaj
Jsem vázaný k prostoru. Většina věcí, co napíšu, je spojena s nějakým místem. Nedávno jsem si zajel na místo, které mám spojené s tím, co nazývám dívání se matčinýma očima. Je to Krčský potok v Krčském lese poblíž nemocnice. Tehdy byl špinavý, byl cítit dezinfekcí i jinými pachy nemocnice. Nemyslel jsem na pacienty ani na jejich blízké. Myslel jsem na personál. Bratranec měl tehdy přítelkyni s dětmi, která stále měnila partnery. Byla to zdravotní sestra, která bydlela blízko Krče. Nabízí se, že tam pracovala. Cítil jsem, že její děti vyrůstají v nedostatku, v jakémsi chladu. Zřejmě se to nějak propojilo s tím, jak jsme se tam tehdy s matkou ocitli. To, že jsem viděl něco u druhého, mi umožnilo vidět něco u sebe, u nás, co bych jinak neviděl.
Budu nyní myslet na matky, které to také mají. Děje se to třeba čtyřletým dětem a jejich matkám. Je to období, kdy láska, onen ochranný lak vztahu a sexu začíná končit. Evolučně je to tak v pořádku. Matka cítí, jak to s ní pracuje, ocenila by, kdyby to dítě nepoznalo, ale zároveň vycítí, že dítě o tom velmi dobře ví. Vycítí, že dítě se na to dokonce snaží vyladit. Nezbyde jí, než aby se sama naladila na své dětství a hledala tam obdobnou zkušenost. Je to čerpání energie z dětství, pomáhá tomu návrat do míst, kde jsme vyrůstali i jiné věci.
Snad jsem tehdy vnímal s matkou něco na způsob osiření. Velmi zvláštní bylo to, že jsem nevěděl, k jaké osobě mám osiření přiřadit. Pokud měla matka problémy s otcem, snažila se to přede mnou zakrýt. Ono osiření jsem se tedy snažil navěsit na cokoliv v mém okolí, co to nabízelo. Kluk od rozvedené matky v roli fackovacího panáka se k tomu vyloženě nabízel. Podobně prostředí nemocnice, které se vší silou, ale nakonec vždy marně nebo alespoň velmi divně (Kubovy zážitky z nemocnic), snaží nahradit domov.
Každý psycholog by řekl, že by bylo bývalo lepší, kdybych to s matkou neprožíval. Pro mě to ale byla příležitost, jak se jí přiblížit. Stálo to za to i když jsem se pohyboval v úplně cizí krajině, které jsem vůbec nerozuměl.
Matka byla nucena se vracet do svého dětství. Nakonec snad ona byla tou, kdo byl nucen se dívat dětskýma očima, nejistá situace ji nutila řešit situace jako dítě. Dětské oči byly možná paradoxně použitelnější pro mě než pro ni.
Zde asi nejde nepomyslet na Oidipovský (a potažmo na armádní) komplex.
Myslím na mechanismus toho, co mně se děje, když jsem v situaci, ve které jsem zachytil matku. Matka podniká spoustu opatření. Všechny zřejmě mají vést k tomu, aby na sobě samé viděla, že se jí děje to stejné, jako snadno vidí u cizích lidí. Proč je to tak těžké? Protože to znamená vyhřeznutí vlastní duše do špíny cizoty neznámých. Na cizího člověka se nedíváme přes brýle života, kterými se díváme na sebe. Brýle života v sobě cítíme jako touhu, víru, naději ve zdar vlastní existence, kterou často testujeme právě porovnáváním s ostatními.
V těžkých situacích jsou nám tyto brýle násilně sundávány a my jsme konfrontováni se smrtí. Právě v okamžiku přicházení o život se život výrazně projevuje. Právě to dítě intenzivně zaujme. I je na to evolučně nastaveno.
Zřejmě to byl průhled škvírou, průhled na něco, co jsem neměl vidět. Jsem za něj vděčný. Podle mě je takový průhled zásadní i v dospělosti. Lze jím zahlédnout záležitosti nebo spíš bytosti související s Bohem.
01.05.2023 09:29:18 | Kaj
Kaji zamotala jsem se opět v tvých myšlenkách. Snad jsem pochopila, že ty chápeš, že zásluha na životě neexistuje. Byli jsme sem vrženi, aniž bysme to chápali. Vím, že řešení je v nás samých, jen ho poznat.
01.05.2023 10:29:56 | paradoxy
Měl jsem na mysli strach ze smrti. Strach lidí, kteří už dosáhli požehnaného věku, hodně trpí, a přesto se vyhýbají smrti. Mohu použít termín vlastnictví. Někdo jiný (a teď nemyslím konkrétně Boha) je majitelem mého života. Je to, jako by mi někdo nabídl zájezd na hory i když nemusel. Kývnul jsem mu na to. Týden vypršel. Má po uplynutí smysl se schovávat ve skříni, v lese, dupat do země jako pominutý, že se mi nechce zpátky? To přece neděláme. Ani nás nenapadne udělat něco jiného než nasednout do modrého autobusu. Nepátráme po tom, zda někdo v historii zotavovny dokázal prodloužit svůj pobyt.
Proč to neumím, co se týče smrti? Protože mi chybí nadhled. Lze mít vůbec nadhled, když mi alespoň připadá, že nic jiného kromě života nemám? Třeba mohu mít alespoň „poloviční“ nadhled. I ten je lepší než žádný.
Další nástroj je, že jsem součástí celku, kterému jsem pomáhal nést nějaké břemeno, podílel jsem se třeba na rozvíjení pokroku. To, že zemřu, znamená, že břemeno ponesou mí následovníci, kteří budou směrem a náplní dělat totéž, co jsem dělal já, takže ač se mi zdáli celou dobu cizí, mohu nahlížet, že nejsou, že jsou součástí stejného organismu, kterým jsem i já. Má smrt je, jako když kapr ztratí šupinu. Doroste mu nová. Pokud to tak je, tak lehčeji umírají Číňané, jak jsem Ti o tom psal, že oni se vnímají jako součást většího celku.
Tvá báseň je snad i o statečnosti. O tom, že v blízkosti smrti život září nejvíce. To neznamená, že musím jezdit na silné motorce dvě stě v městě, když to neumím. Měl jsem být statečnější v covidu a více pomáhat, když jsem měl třeba strach, že na covid zemřu. Měl jsem více umírat, když mi zamilovanost zabraňovala podniknout konkrétní kroky vstříc královně mého srdce. Asi víš, že vždycky neumím být statečný.
Znám nějaké lidi (včetně Putina), kteří se dokázali dokonale zabezpečit proti covidu. Smrt je ale dohnala jinak, z jiné strany, nečekaně. Když si jako člověk rozvinuté společnosti zajistím to, že budu jen ležet na gauči a pochlastávat, nezajišťuji si právě absencí smrti jakousi smrt zaživa? Do jaké míry je smrt právě odejitím ze života, který je nedokončený, ve kterém jsem mohl, měl udělat něco zásadního, co by ho naplnilo, ale neudělal?
Přeji pěkné úterý
HRADBY ČASU
Oči si napouštějí
plnou místnost hebké tmy
Uši otvírají okna
aby čerstvé ticho
mohlo dovnitř
Z bříšek prstů
vzduch slíbává mozoly
Srdce bere do rukou kladívko
roztlouká zmražené ženy
sestavuje novou
ze žlutých modrých a zelených dílů
zmítající se
v orgasmech Samoty
Duše vyzívá smrt
K tanci života
Po bosých lidech
na budících ve sněhu ulic
na nočních dlouhých expozicích
tikají krvavé stopy
krátícího se zájezdu
02.05.2023 09:34:55 | Kaj
napsal jsi to zajímavě, nicméně si myslím, že považovat boha, kohokoliv nebo něco jiného za vlastníka našich životů je naivní i hloupé, protože jediní vlastníci jsme my a nikdo jiný. Předávat za to zodpovědnost iluzi, je jako dávat moc naší vládě. Proto tolik sekt a pitomců podepisuje dobrovolné smlouvy na x let a zaprodají jim tím duši.
02.05.2023 13:27:47 | Constantine
Díky za komentář.
Budu nadále setrvávat v pojmu vlastnictví, rozdělím je na dvě části:
1) nemám pochyby o tom, že jsem "majitel" života včetně odpovědnosti
2) součást majetku je i nabytí. Nemám pocit, že bych si život nějak zasloužil/vydělal, nemám žádnou darovací smlouvu. Mohu si říkat ono ohrané: Když to mají ostatní, mám to také tak. A navíc to neřeší...
Jistě se to dá brát i obráceně: Někdo si může říct, že zde trpí nedobrovolně, že je tu víc boleesti než radosti atd. Toto tvrzení je zavádějící. Může je vyslovit až obdarovaný/vyučený. Možná je může vyslovit jen někdo, kdo má nějakou vizi/normu dobra. Ve chvvíli, kdy se mu jí nedostává, si na to stěžuje.
Jiný zase může říct: Nelíbí se ti tady, tak se zasebevraždi. Ani to podle mě není tak jednoduché. Vyžaduje to hodně energie, bolesti.
02.05.2023 13:52:06 | Kaj
vše je o rozhodnutí. Každý si se sebou může dělat, co chce, ale pak musí čelit následkům, pokud za A) existuje něco jako duše a nese si to dál nebo za B) neexistuje a jsme jen potravou pro červy a bakterie .)
je to asi to nejdůležitější téma a lidé to mnohdy neberou dost vážně a utíkají před tím, protože člověk se na smrt musí připravit .)
02.05.2023 14:13:05 | Constantine
Děkuji Vám oběma za podnětné komentáře. Je to životně důležité téma, na tom se shodneme, minimálně pro mě.
Jestli jsem nebo nejsem vlastníkem svého života nevím. Zároveň to ale neznamená, že nemám potřebu jednat zodpovědně a samostatně.
Je velmi paradoxní, že na jednu stranu mám svobodnou vůli a na druhou stranu je tu osud nebo tomu říkejte jak chcete. Nevím čas své smrti a nejspíš ho nemůžu ani ovlivnit.
02.05.2023 16:16:22 | paradoxy
nemůžeš ovlivnit? Zkus skočit pod vlak a uvidíme .) to je přece to nejmenší. Žít je těžké, ale umřít je lehké jako pírko .)
02.05.2023 19:59:34 | Constantine
Máš pravdu, můžu se svobodně rozhodnout skočit pod vlak:) Dobře, mluvíš o životě, dám příklad o žití. Rozhodnu se udělat to nebo ono, je vcelku jedno co, ale okolnosti budou takové, že to prostě udělat nepůjde.
02.05.2023 20:27:32 | paradoxy
Hraješ si úplně na fatalistu? Jako že si vezmu nabitou zbraň a nedokáži se zabít nebo že mi ten vlak nepřejede? Jako fakt? Kéž by to tak bylo. Potom by bylo totiž možné, že kdo nechce umřít, tak prostě neumře a bude žít věčně, ale v tom je zakopaný paradox, viď .)
02.05.2023 20:32:35 | Constantine
Čti prosím pořádně, děkuji:)
Souhlasila jsem s tebou a dala ti za pravdu, že pokud se budu chtít zabít, udělám to. Paradoxu, který jsi zmínil, nerozumím, fyzicky být stále živá nemůžu, můžeš mi ten paradox objasnit?
02.05.2023 20:37:52 | paradoxy
Myslím si, že skočit pod vlak nebo se zastřelit je dost těžké. Nevím, zda je někde vyčíslené, kolik lidí je toho neschopna, zvlášť pokud má třeba děti atd.
Paradoxyn paradox se dá rozlousknout i jinak než sebevraždou. Totiž, že ta, která nám bere život by byla i odpovědná za to všechno, co jsme odpovědní nyní my. Je toto řešení "lepší" nebo "horší" než to se sebevraždou? Podle mě je toto řešení opět paradoxní: Smrt by byla odpovědná už v průběhu našeho života. Tím by do něho vstupovala už v době, kdy ještě život probíhá. To by tolik nevadilo. Podle toho, co jsem napsal, se to stejně děje a život je tím barevnější.
Paradox je v něčem jiném: Co když se život uskutečňuje právě v odpovědnosti? Potom by mu jeho působiště brala ta, která je jeho opakem. Pokud jsi to Paradoxy myslela ještě nějak jinak (svůj paradox), tak to prosím uveď. Díky.
Ještě mě napadá: Třeba lidi stvořil a na svět poslal Bůh. Ať je to jak chce, lidé zde dělají docela ekologický svinčík, za který by se do nějaké míry cítí odpovědní. Co když ale jinak nemohou, než dělat svinčík podobně jako přemnožení králíci v Austrálii? Třeba se Bůh k této odpovědnosti hlásí a je schopen to vyřešit?
03.05.2023 08:02:09 | Kaj
Souhlasím s tebou. Má odpovědnost vůči dětem mi nedovolí jít skočit pod vlak, přijde mi to sobecké. Všimněme si, jak každý člověk, který přijímá zodpovědnost, nehází špínu a problémy na jiné, ale má snahu rozlousknout to u sebe a sám sebe zlepšovat.
Můj paradox byl psán inspirací. Uvědomění si mé smrtelnosti mi dává lásku k životu. Spousta lidí, kteří byli na pokraji smrti, se výrazně proměnili, to je nepopiratelný fakt.
Pokud bych se měla postavit na stanovisko ,,boha,,, tak vše co se děje, je nějakým způsobem dobré, i svinčík.
03.05.2023 10:22:19 | paradoxy
Zabíjíme noc,
že v ní bdíme
Svítíme moc,
neboť smíme
Jen v dokonalé noci
putujeme dále
od nemoci
23.03.2023 23:42:18 | Narragan
Smíme cokoli,
jsme svobodni.
Ve dne i v noci
putujeme spolu
a lásku máme
za živou vodu.
24.03.2023 08:35:26 | paradoxy
Trefná miniaturka!
Kdysi jsem napsal:
“Teprve v okamžiku smrti na životě víc záleželo”
23.02.2023 17:23:34 | kudlankaW
..."s vědomím života a smrti, se odevzdat"...bych to vyjádřil já...
20.02.2023 16:51:26 | Marten
Oukej, čemu by ses odevzdal?
20.02.2023 17:13:50 | paradoxy
...vadí mě to slovo smrti..co tak "s vědomím dočasnosti"?...;-)
20.02.2023 17:15:40 | Marten
No je fakt, že dočasnost zní jemněji a ne tak konečně jako smrt :) takže pro tebe:
Není nic krásnějšího
než ráno vstát
s vědomím dočasnosti
životu se odevzdat.
:)
20.02.2023 17:18:19 | paradoxy