Už nemám důvod žadonit,
o úsměv, dotek, pohlazení.
Po jiné cestě rozhodl ses jít,
já stále věřím, v co už není.
Já stále věřím, v co už není,
stydím se, že jsem bez síly.
Bolest je teď mým vykoupením,
za krásné, co jsme prožili.
Za krásné, co jsme prožili,
neumím svému srdci lhát.
Stydím se, že jsem bez síly
uvěřit teď i v možné.. "snad".
Až snad, povyroste v už. Až únava si řekne "konečně se vzmuž!" Až chrám úsměvem si vymaluješ - přijdu a chmury poklidím. Svými rty, lalůčky jak hrozno polaskám.
Jsem přece tvůj Život... a nedám tě! Miluji tě v sobě... a bez tebe, čím bych byl?
20.02.2023 17:34:26 | šerý
oči zarudlé od lásky.. citlivé vyznání se
20.02.2023 17:12:26 | Protivník
Mnohé ze svých bolestí si volíme sami.
J.Seifert:
Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
20.02.2023 16:23:16 | blues
Děje se to, co se dít má...jednou se ohlédneš k dnešku a smysl ti bude jasný...kéž ty dny mezi těmi dny uběhnou co nejkrásněji
20.02.2023 15:06:33 | stormeater
Aha, tak stvůj koment měla známá na mysli...dnes mi ho téměř odcitovala, líbil se jí a já teda děkuji za obě.
22.02.2023 21:45:04 | Dreamy