Sonet první

Musím říct, že na vlas stejně se cítím jak tehdy,
když na naposled jsem zmámen byl tvou vůní:
Sníce o tvém pokušení, jenž mým touhám trůní
a trpět trudně v horečkách pln rozdávačné něhy.

Zvonky něžné uchem pohladí a rozumu já neznám
pokaždé, když promluvíš jen a potěšením díš.
mě nebožáku políček tak v srdce bolné uštědříš:
němá ústa uzamčená, kéž studem se ti seznám...

Rozmarné se zdají být chvíle při toku tvého světa,
v záři tvé bezchybnosti, na níž já marnotratně žárlím!
Jak nezávidět vánku, který objímá tě jako bys mu patřila?!

Jediným tím hořkosladkým smyslem je osvícená kárná věta,
tažena po tvém horkém těle, o nějž doufám, že se spálím.
Píši o vyznání pološílený obavami, doufajíce abys mi věřila...