Neskutečná krása

Nevěděl jsem, že i kouzelnou může člověk bez toho, aby se dotkl najit.
I když je žádanou pro všechny muže a spousta si jich musí chuť nechat zajít.
Šťastný ten, kdo hlouběji proniknul a měl možnost duši její pohladit.
Když jsem začal psát, zrovna v tu chvíli se musela objevit.
No asi jich bude mnoho, kterým se musel dech zatajit.
Já, co ale chci, to její opravdové kouzlo najít.
Žena vesmírem napsaná, měsícem osvícená, i ta tmavá noc je z ní okouzlená.
Na nočním nebi víc než ona nic nezáří, ztrácí ji muž, jež si ji neváží.
Úžasný úsměv má, ta žena noci vykouzlená, škoda jen, že tuto noc se mi o ní jen zdá.
Neuvěřitelná její životní proměna.
Ze semínka, až ke krásnému květu,aby mohla tu krásu rozdávat světu.
Záhadou je však to, kdo se stane jejím věčným zahradníkem,
člověkem, který bude mít tu čest, vidět její první úsměv ranní ...
mnoho mužů by hned utíkalo za ní, ale já mám pro ni jen tři přání ...

první, aby byla pořád k ukoukaní
druhé, ať ty zlé od sebe odhání
a třetí, to nechám na té krásné ženě, na ni.

A tak jako mizí noc a den z mých očích zmizíš i ty.
Co ale zůstane, jsou tyto řádky napsané v jedinečnou chvíli,
tyto věty, které byly napsány v ten čas, kdy se mi obzory o ženské kráse rozšířily.