Z lesního parku

Tvé ruce – lehce rozpřáhnuté

Prsty dotýkáš se rozechvělých listů

Na nejvyšší snítce javoru

Uzardělého podzimním sluncem

Objímáš zemi mocí dívčí smyslnosti

Touhou královny vznešených zvířat

Průvodkyně šťastných dobyvatelů

Nedostupných končin světa – objímáš

Skalní masiv – pletenec mých ramen

Bezděčnou silou pramene života

Proudíš do hlubin tvůrčí melancholie

Mého srdce – tvé něžné dlouhé ruce.

Tvé vlasy – lehce rozevláté

Zlatý proud rozhodné ztepilosti

Prameny rozpoutané vášně

Spadají do dychtivých tišin ženství –

Ze země tisíců jezer a horských strží

Plyne tok tvých myšlenek

K usměrnění horoucích živlů

V jejich jednotě a čiré plodnosti

Jsem zvědem a zároveň vyslancem

Stepního národa pastevců koní

Tvé krve zpěněné základním instinktem

K dosažení hranice ryzího života

Ryzího citu smíšeného s křídou trilobita

Ryzí lásky zplozené silou sebevědomí

Mého obdivu – tvé plavé dlouhé vlasy.