Večer u Štěpánky

Ač láska má podobu hořících svící
jsem jediný, kdo tě v srdci uchová
Večer šourám se k loži k dívce spící
a jen dle obrysů tě poznám Štěpánko Uková

Zřím ve stříbrném zrcadle luny
tvé vlasy, vonící jemnou skořící
když pak nocí zazní kytar struny
mé srdce žhne jako slunce hořící

Nechci před tebou mrhat slovy pyšnými
kdykoliv se naše pohledy střetnou
něco hezkého o sobě jistě povíš mi
a vzápětí naše duše kamsi vzlétnou

Jsi tma, jež se vkrádá do zdí
a prsty tvé už dobývají práh dveří
kdykoliv se venku za deště zpozdím
máš o mne strach, když se pomalu šeří

Z podzimních vlasů, vylétla včela
jíž se zachtělo sladký med krást
Štěpánko na kytaru jsi písně pěla
jako bys chtěla moje srdce zmást