Píseň pro Werthera

Kolikrát ti slzy ze tvých tváří barvu berou,
kolikrát se tvoje oči štěstím smějou,
kolikrát se tvoje dlaně touhou chvějou,
kolikrát se ptám.

Něžný sen,ti možná právě hladí spánky,
modravé jsou nekonečné,tklivé dálky,
nesmělá jsou gesta tvoje,moje vnitřní války,
bolavé,když pročítám si minulosti stránky.

Kolikrát jsi hlavu v dlaních měla,
kolikrát jsi smutkem oněměla.
Neříkej,že v dálce vidíš jeho,
znám ten sen,jsem živ už jenom z něho.

Nedívej se stále za obzory,
přijdi blíž,už nehledej si vzory,
ideál je jenom stínem,co ti nedá spát.
Proč čekáš v světě jiném,proč chceš mi lhát?

Vždyť já vím,žes jak já,ze svých snů jen živa,
nebráním,jen když se na mě díváš.
Pláču snad,když mramor ve tvé tváři studí,
je to sen,co v noci potem studeným mne budí.

Modlitbou,se vroucně za své přání beru,
kostelní jen vůni,cítím v podvečeru.
Když jdu spát,tak pláču jako dítě,
někdy,snad,mé slzy probudí tě.

Z obrazů,já vídal scházet tebe,
stříbřitou,jak letní,vlahé nebe,
z krajin,z nichž mě někdy zebe,
věděl jsem,že nechci nikoho,než tebe.

Nejsi má,i když jsi tak moc blízko,
bojuješ,však nezvládneš se - vím to.
Hledáš dál,co v pohádkách je zřejmé,
smutním už,že ruka tvá,mne příště neobejme.