Sonet druhý

Byli to dlouhé bolesti se dívat oknem do tvé duše
a pochybovat o sobě samém nočním libretem hnán.
Zpíjet se hned do němoty z karafy tvých gest jak Dán,
v jemných náznacích ti dávat na vědomí, jak oř lásky kluše.

Listový se právě vzdávalo stromů a šerou hmotou Pan se stal,
co po svazích a úbočích mé zmírající schrány klouzal.
Co vše mi panter tvojí krásy nechal a co mi z nahoty dál tajně vzal?
To světlo drahokamů a Afroditin lesk s ním stesk mě obé stál.

Třpytem svého jara si zamotala hlavu mě a svíci básníka,
co k tobě holubice řádky vyšeptává přes strnulé rty
a ty jim odoláváš jako tvrdošíjná skála se silou medvědí…

Rozmrhal bych se na tisíc částí a proměnil se v střevlíka,
co zpíval by ti pod okny za probuzením růže – a tou jsi drahá ty!
Něžnou dlaní bych tě spánkem mámil, pro to, co druzí nevědí…