Bezejmenná

Být osamělým jestřábem za rudnoucího nebe,
marné je mi zvolání, když nemohu mít tebe!
Srdce dýkou zraněné, mé poražené já,
má dívko, meči obnažený - můj život tiše skomírá.

Vždyť byla jsi mou štěstěnou, lesním tokem s ozvěnou,
mým světlem, spící orchidejí, co vzácný klenot za úsvitu
rozvine se v Opus Dei,
jat náhle božskou proměnou...

Tak nad čím duše nebohá bez přestání lkáš?
Má lásko, výkřik bolesti: Ty svého dávno máš!
Jak kruté, rvoucí zvolání, proč milá bych ti lhal.
Co k šílenství mě dohání? Ten přízrak mi tě vzal...

Bys zvěděla co prožívám, jaká muka snáším!
Nač po večerech myslívám a co me skrytě trápí.
Možná by jsi pochopila a možná také ne, proč se vítr za okny tak posmutněle dme...