Naděžda

Ó Naděždo, slunce svítí nad tebou.
Nad domovem, kde lásku jsem cítil,
stejně jako na zemí, kde zahrabou
všechen čas ten, který bych s tebou žil.
Duše má odchází, ztracená najednou,
jak člověk bych nebyl, stal se ze mě cíl.

Ó Naděždo, oni nám to udělají znovu.
Ti, kteří přijdou, také nedojdou domů.

Ó Naděždo, pod nebem šedivým jako len,
na druhé straně bojové linie člověk je.
Stále pod palbou, hrůzou přikován jen!
Oni jsou stejní jako my, nemají naděje.
Z těch snů a životů, jen mrtvol plná zem,
děs v očích, všude jen krvavé krůpěje.

Ó Naděždo, oni nám to udělají znovu.
Ti, kteří přijdou, také nedojdou domů.

Ó Naděždo, miláčku můj, stále slyším tvůj hlas.
Lásko má, nechoď. Uteč. Ještě je naděje.
Den započne a člověk člověku bude vrahem zas,
pod palbou hrůzy, marš! Naplnit ty jejich ideje.
Odpusť, už nemůžu, v mém srdci je mráz.
Naposled slyším tvůj šepot a pláč.

Miláčku, nechoď, jsi můj…