Bláhový sen o lásce

 

Kde z úpatí stráně mohutného hřbetu

plá cesta krytá kobercem lesních travin

a z tišin hvozdu line se vůně květů

tam úryvky legend znějí z nitra hornin.

 

Já o panně čisté snil, když byl jsem ještě mlád,

tou cestou potkat ji – bloudě v marné naději,  

že dá mi zahradu svých nedotčených vnad,

než duši svou samotě zasvětil jsem raději.

 

Kdes v horském masivu já klidu našel zdroj,

před zlobou žen, když v tísni uprchl jsem z města,

tam šelestem sněžných vloček obklopil mě roj

a mrazem skalní skupinu sevřela ledu krusta.

 

To vrásek na čele už přibylo mi dosti,

než pochopil jsem pravdu, o čem ženy sní,

když vlhkými rty v lázni zištné múzy hostí

a darem žádají si orchideje pralesní.

 

Byv v mládí pannu krásnou dostal za ženu,

jež věnec věrné lásky složila mi k nohám,

snad blaze šťastnou založil bych rodinu

a vnoučat dočkav se těšil bych se poctám.

 

Leč cíl mé pouti zastihl mne bez dědiců

a v tiché poustevně já hledám duše klid,

tam v samotě hold jen ptačích slýchám pěvců

a v lesním hvozdu bez lásky se skromně učím žít.