Naivní představa

Brouzdat se travou, nad hlavou jen nebe,
na nic nemyslet a nechat slunce hřát,
slyšet zpěv ptáků, s sebou mít jen tebe,
nevím, co víc bych si mohla ještě přát.

K tobě se přitulit a pak tiše příst,
v duši klid, cítit lásku hluboko v ní,
na rtech úsměv, ve tvých očích číst,
klidně můžeš říct, že jsem naivní.

Možná je to tak, když žiju v představách,
které ve mně jen ty denně probouzíš.
Ty jsi jen sen a já jsem teď na vahách,
jestli vlastně to, co cítím, vůbec víš.

Zkus si představit, jakou má láska moc,
jak srdce buší, když ho pevně svírá
a je jí jedno, jestli je den či noc,
když vím, co vím, nezbývá ani víra…

Pořád si myslíš, že jsem hrozně hloupá?
Já přece vím, že to je vše jenom sen.
Srdci neporučím a touha stoupá,
tak ti píšu, moje city chtějí ven.

Tak se nezlob pro těch pár něžných řádků,
pro jednu lásku, která jen touží kvést.
O nic nežádám, svůj sen na památku
v srdci schovám a dál se jím nechám vést.