17 Novalginů

nemohu jít

přesto nosím ponožky i boty
když sedím na atletickém stadionu
nepoznají mě

nikdo se nezeptá
proč nejsem tam dole na trati
připraven ke startu

a jsem rád
že smím zůstat vlastně neviditelný
součástí většiny

pozorující tu skupinku atletů

i já jsem však jeden ze skupiny

a to se pozná
jakmile po závodě
diváci začínají opouštět stadion

…

když potom doma svlékám
kontroluji součásti
které k nohám přirozeně nepatří

nenarodil jsem se tak

zkoumám šrouby a titanové pásky
dotekem
nahmatám je na kostech

pod tenkou vrstvou z proteinů
už bez drénů a hadiček

tam blízko žil
nervů
kůže a masa

drží to dobře
není třeba se obávat že by kosti
nepřijaly materiál
který nemám od svých stvořitelů
nebyl mi dán ani geneticky
a přesto je teď ve mně

bílé princezny
jak antibiotické tabletky
si toho nevšimnou

jiné cestují izolovaně v nervových řekách
nebo jak v metru za sklem po jiných kolejích

kdežto moje bolest skáče
a na místě nesetrvá

její volba

já bolet nebudu

už jsem na svět přišel
a čeká mě
osamotě odejít


mám si vzít prášek

slečna zdravotní již zjišťuje
složení na netu

kolik bílých lupení mají sedmikrásky

tak pozvolna
po hodinách
utlumíme

zůstane jen střed

možná jsem to měl přece jen zkusit
s kopretinou
a ptát se má mě rád nemá mě rád

ale představte si otrhaný květ
jak se dívá na svět
jak má žít

teď

mi zůstalo 17 novalginů